„O zájmu fanoušků jsme věděli, ale to, co z toho nakonec bylo, to nečekal asi nikdo,“ vybavuje si tehdy třiadvacetiletý stoper na utkání, v němž přesně na den před padesáti lety přišlo v Hradci Králové na fotbal nejvíc lidí v historii.
„Vzpomínám na to rád, protože tohle nikdy nebylo překonáno, navíc jsme nakonec Spartu porazili.“
Opravdu se nedalo dopředu odhadnout, co se onoho srpnového odpoledne bude v Hradci na Všesportovním stadionu dít?
Těžko. Zájem lidí jsme tušili. Já třeba pocházím z malé vesnice od Kolína, pár čísel, a jen z téhle jedné vesnice na ten zápas vypravili celý autobus. Že to ale bude takhle velké, to se snad ani odhadnout nedalo. Nebyly žádné permanentky, předprodej, tak to ani moc nešlo.
Kdy jste si začali uvědomovat, že nastává něco neobvyklého, co vejde do fotbalových dějin?
Když jsme před zápasem vyrazili na stadion. Byli jsme na předzápasovém soustředění v Jaroměři, trenér Krejčí odtamtud pocházel, tak nás tam bral. A když jsme jeli na zápas, tak jsme se na stadion nemohli dostat, co bylo všude lidí, nešlo projet. Před pokladnami stály dlouhé fronty až k silnici, kdo to na dnes již vlastně zbouraném stadionu zná, tak ví, jaká to je dálka. Dodnes se odhady liší, ale nám bylo řečeno, že když se vyprodaly všechny lístky, zůstalo před stadionem na šest tisíc lidí, které pak na stadion také pustili.
Bývalý fotbalista Jan Rolko.
Jaké to bylo vyběhnout na trávník, který byl v obležení narvaných tribun?
Úžasné a pro nás nezvyklé. My v té předcházející, postupové sezoně hráli U Nemocnice, kam se vešlo tak šest tisíc lidí, tohle bylo něco úplně jiného. Nikdo z nás s tím neměl zkušenost, nikdy jsme před tolika lidmi nehráli. Snad jen předtím v Polsku ve Wroclawi, kde jsme hráli přátelák v rámci dojezdu etapy tehdejšího Závodu míru, bylo v hledišti prý 40 000 lidí. Bylo to ale trochu něco jiného, hodně z nich se přišlo podívat hlavně na Richarda Szurkowského, kterého Poláci milovali (slavný polský cyklista, který Závod míru čtyřikrát vyhrál - pozn. autor).
Ten pohled musel být i podle dobových fotografií neskutečný, jednolitý dav, lidé všude, odkud bylo jen trochu vidět...
Také byl. Lidé seděli všude, včetně schodů. Až dolů ke hřišti, takže dokonce pořadatelé museli stříhat reklamy, které kolem něj byly, aby lidé viděli.
Co samotný zápas, který vaší výhrou 3:2 celou slávu ještě podpořil?
Pro všechny ohromná událost, pro mě zvlášť, protože to bylo první utkání kariéry v první lize a hned proti Spartě. Přišel jsem do Hradce dva roky předtím z Kolína.
Spokojeně vydechnu a vidím tu krásu. Vzpomínky na Panathinaikos před 60 roky |
Sparta byla pro vás i pro celý tým velkou výzvou, jak byl člověk nervózní, aby se na něj v sestavě dostalo místo?
Tehdy ani snad ne. Sezonu předtím jsme prošli druhou ligou a sestava pro první zůstávala stejná. Já hrával na stoperu s Vaškem Kuchařem, výborným fotbalistou, a tak to bylo i proti Spartě. Nejen on, pamatuji celou sestavu, výborní fotbalisté, měli jsme to dobře poskládané.
Utkání jste začali výborně a už ve druhé minutě šli do vedení.
To byl opravdu skvělý start. I proto, že Sparta tehdy měla skvělé mužstvo – Mašek, Jurkanin, Urban, Kára, Bartoň, Táborský, navíc přijela natěšená, proti ní my jako nováček a hned jsme vedli. A pak už po celé utkání.
Jak si jeho průběh i po padesáti letech vybavujete?
Vybavuji, vedli jsme 2:0, Sparta snížila, ale Eda Schmidt po rohu zvýšil na 3:1. Pak nás začal trápit Sparťan Stránský, který nastoupil až v průběhu hry a snížil na 3:2.
Do konce zápasu zbývalo dvacet minut, dost na to, aby Sparta alespoň vyrovnala. Bylo hodně těžké vedení udržet?
Myslím si, že jsme to zvládli celkem v pohodě. Pokud si vzpomínám, tak se sice Sparta snažila, ale že by nás dostala pod nějaký velký tlak, to ne. Možná i proto, že jsme se snažili hrát tak, abychom se pod něj nedostali, na což mám i jednou vzpomínku.
Povídejte.
Samozřejmě, že když jsme bránili jednobrankový náskok, tak jsme nechtěli udělat chybu. Tehdy se v těch situacích hrálo raději s míčem rychle pryč, třeba až na tribunu. Jenomže právě tohle nebyl náš případ. My jsme měli výbornou zálohu, všichni borci - Franc, Tauchen a Plocek - měli rádi míč a uměli to s ním. Proto mi Ruda Tauchen i v těch chvílích říkal, ať míč nikam nenakopávám, ale dám mu ho do nohy. I tímhle jsme došli k vítězství.
Bývalý hradecký fotbalista Jan Rolko.
Bylo hodně slavné...
Brali jsme to tak, bohužel třeba pro Edu Schmidta trochu smutné v tom, že se zranil a pak už si první ligu nikdy pořádně nezakopal. Stihl ještě první poločas příštího zápasu v Žilině a pak do konce sezony nic.
Ona celá sezona pak dopadla neslavně, po slavném vstupu do ní jste sestoupili. Co se stalo?
Podzim probíhal dlouho dobře, vzpomínám, že ještě po nějakém devátém kole jsme byli nahoře. Bohužel pak se to začalo zhoršovat a na jaře to vyvrcholilo. Hlavně proto, že nás bylo hodně zraněných. O Edovi Schmidtovi jsem už mluvil, pak vypadl Olda Roth, k tomu jsme se přidali já a Vašek Kuchař, takže najednou chyběli stopeři. Většinou kvůli achilovkám.
Proč právě toto zranění?
My na to tehdy hodně trpěli. Běhalo se na asfaltu, v zimě, v kopačkách s gumovými špunty, do toho výběhy po schodech malšáku a achilovky trpěly.
Smutné loučení...
Bohužel. Ona i ta postupová sezona rok předtím skončila smutně příběhem Vaška Oplta (brankář Hradce, který se na konci květnového druholigového zápasu v Martině v souboji zranil a za tři dny svým zraněním podlehl - pozn. autor).
Hradec pak na návrat mezi tehdejší československou elitu čekal dlouhých sedm let. Dočkal se až v roce 1980.
A já byl jediným hráčem, který byl u obou postupů. Jak v roce 1972, tak i v roce 1980. Mezi nimi se celé mužstvo vyměnilo, zůstal jsem jediný.
Nemuselo to tak ale být. Když jste se v zimě roku 1972 zranil, figuroval jste v nominaci pro olympijský tým, prý byl zájem z jiných prvoligových klubů. Proč jste nikdy neodešel?
Zájem byl, vzpomínám třeba na Jablonec. Když jsem ale řekl, že půjdu, dostal jsem trest a nikam nešel. A pak když přišla v osmadvaceti letech právě Sparta, tak už jsem jít nechtěl.
