Můj život s Baníkem II: Poháry jsou věc prestiže. Kanonýr líčí zážitky z Evropy

„Kulübü bylo turecké městečko, kde snad nebyla ještě ani asfaltka, nic. Hřiště byla ušlapaná hlína. Mám dojem, že den před zápasem pršelo a vše bylo zalité vodou, hřiště strašné,“ vybavuje si Daněk, který coby začínající mladík do prvního utkání nezasáhl.

Do odvety už ano, načež za Baník odehrál v evropských pohárech patnáct utkání, v nichž dal tři góly. Kromě Kulübü také islandskému Vestmannaeyjaru a severoirskému Glentoranu Belfast.

Který duel mu nejvíce utkvěl v paměti?

„Zápas s Valencií,“ připomíná druhé kolo Poháru UEFA z roku 1982. „První utkání jsme ve Španělsku prohráli 0:1 a hrál proti nám i Mario Kempes (argentinský útočník, nejlepší střelec mistrovství světa 1978 – pozn. red.). Ten zápas byl kuriózní, protože se strhla obrovská průtrž mračen. Celou dobu lilo. Rozhodčí utkání nepřerušili, ale trávník, to byla jedna obrovská louže, koupaliště. Hráli jsme tak, že jeden hráč balon špičkou zvedl z kaluže a druhý ho nakopl směrem k soupeřově bráně.“

Po utkání ke všemu hrozilo, že se Ostravští ani nedostanou domů, neboť letiště bylo zatopené. „Ale vyšlo to. V odvetě jsme pak soupeřům pomohli, protože se jim cestou ztratila zavazadla. Neměli kopačky, nic. Vím, že to řešil Jarda Janoš (dlouholetý trenér a pracovník klubu – pozn. red.). Něco jim přece jen přišlo, ale zbytek jsme jim půjčili.“

Na Bazalech duel skončil 0:0 a Baník nepostoupil.

Poháry chybějí už dvanáct let

Někdejší kanonýr Daněk je přesvědčený, že Baníku evropské poháry scházejí. Klub se v nich naposledy představil v roce 2010 – ve třetím předkole Evropské ligy vypadl s běloruským Dněprem Mogilev venku 0:1 a doma 1:2.

„V každém období byly pohárové zápasy, o kterých se mluví. Samozřejmě nejvíce o těch ze sedmdesátých a začátku osmdesátých let, z té prvotní éry,“ říká Daněk.

Evropskou premiéru měl Baník ve Veletržním poháru roku 1969, přičemž na portugalskou Vitórii Guimaraes nestačil 0:1 a 1:1. Od roku 1971 Veletržní pohár nahradil Pohár UEFA a Baník v něm a rovněž v Poháru vítězů pohárů, Poháru mistrů evropských zemí a předkole Evropské ligy odehrál 72 zápasů. Z nich 31 vyhrál, 29 prohrál a ve dvanácti remizoval.

„Po prvním titulu v roce 1976 měl Baník v Evropě i největší úspěchy, mužstvo bylo fantastické,“ připomíná Václav Daněk. „Jezdily tady zvučné kluby jako Gladbach (Borussia Mönchengladbach), Bayern Mnichov, Shamrock Rovers, Neapol, i ta Valencie k tomu patří.“

Václav Daněk spolu s dalšími bývalými fotbalisty Baníku Ostrava Rostislavem Vojáčkem, Vladimírem Mokrohajským a Reném Bolfem (zleva).

Nejdále se Baník v pohárech probil v sezoně 1977–1978. V Poháru vítězů pohárů se přes Sporting Lisabon (1:0 a 1:0), Shamrock Rovers (3:0 a 3:1) a Magdeburg (1:2 a 4:2) dostal do semifinále. Tam nešťastně skončil na Fortuně Düsseldorf, když venku prohrál 1:3 a doma už ztrátu nedohnal, zvítězil jen 2:1.

„Pro diváky v Ostravě byly pohárové souboje obrovským zpestřením,“ míní Václav Daněk. „Tehdy nebyly evropské poháry tolik o penězích, a tak se o nich ani nemluvilo jako dneska. Ale vždy to bylo ocenění a známka prestiže.“

Václav Daněk viděl několik utkání i jako fanoušek. „Při prvním zápase Bayernu Mnichov v Ostravě (podzim 1976 a výhra 2:1 – pozn. red.) jsem ještě coby dorostenec podával balony i při tréninku. Když jsem viděl, jak si Beckenbauer s Müllerem posílají míč, říkal jsem si, že to v životě nemohu umět. Stáli od sebe padesát šedesát metrů. Beckenbauer nakopl balon na Müllera, ten zvedl nohu a perfektně ho zpracoval. Ťukl si ho metr od sebe a bouchl ho zpátky Beckenbauerovi, který se ani nehnul. Jen také zvedl nohu a míč zastavil pod ní. Tak to udělali snad sedmkrát za sebou. Jen jsem čuměl.“

Daněk by přál nejen příznivcům Baníku, ale i mladým fotbalistům, aby v pohárových duelech viděli na vlastní oči nejlepší hráče. „Může to být pro ně motivace, aby makali, snažili se zlepšovat a někdy si poháry třeba i sami zahráli.“

Triumf a nevraživost v Boloni

Baník pravidelně nastupoval i v letním Interpoháru, což byl původně Rappanův pohár a později Intertoto Cup. A zahrál si i slovutný Středoevropský pohár, který zažil největší popularitu mezi první a druhou světovou válkou, ale od roku 1955 svou prestiž ztrácel a v roce 1992 skončil.

Ostravští ho vyhráli v roce 1989, byť nastoupili rovnou do finále...

Do soutěže se přihlásily jen čtyři kluby. Semifinále měl Baník odehrát s Vojvodinou Novi Sad, jenže ta na poslední chvíli z ekonomických důvodů odstoupila. A tak se o trofej utkal s nováčkem italské Serie A Boloňou, která v semifinále vyřadila Ferencváros.

Malér s názvem Baník. Trenér Vrba už hledá, kde je zrada

Doma Baník zvítězil 2:1 stejně jako v odvetě, v níž oba góly dával Václav Daněk. Ostravští se museli vyrovnávat s tvrdou hrou italského protivníka i s obrovskou nevraživostí boloňských příznivců poté, co jim rakouský sudí po ostrých faulech na Jiřího Záleského vyloučil dva hráče.

Fotbalisté Baníku odjížděli ze stadionu za doprovodu policie a bez poháru, který záhadně zmizel.

„Fotbal přináší i střety s fanoušky. Ale nebylo to tak, že bychom se báli o život. Jen jsme měli obavy, aby nás nepřetáhli deštníky přes záda,“ usmívá se Daněk. „Jsou to nepříjemné věci, ale mnohem více vás poznamená, když vidíte na hřišti nějaké vážné zranění.“

Vrátí se Baník do Evropy?

Baník před touto sezonou stejně jako loni vyhlásil útok na účast v evropských pohárech.

„Po těch dvou zápasech s Olomoucí (0:3) a na Bohemce (3:3) nevím...,“ říká Václav Daněk.

„Ale byl bych velice rád, kdyby se to Baníku povedlo. Pohárové zápasy mají vždy něco do sebe, svoje kouzlo. Když tady hrál Gladbach, přišlo třiatřicet tisíc lidí a další seděli na stromech kolem Bazalů. Plné ochozy byly, i když přijel brazilský olympijský výběr (Baník v roce 1976 vyhrál 1:0 – pozn. red.). Když hrál Baník proti Bayernu, bylo skoro plno i na předzápasovém tréninku. Na druhou stranu tenkrát nebyla možnost vidět všechny nejlepší hráče v akci, anebo jen velice malá. Každý se na ně chtěl jít podívat. Nebylo to jako dneska, když skoro všechno vysílá televize.“

Odhalení Zdi slávy Baníku Ostrava: Václav Daněk

Václav Daněk dnes pracuje jako strojník v brušperském bazénu, ale fotbal stále sleduje. Bodejť by ne, když trénuje začínající útočníky v Akademii Baníku Ostrava.

Jen ho mrzí, že to v nejvyšších soutěžích Československa, Rakouska a Francie nedotáhl na 200 vstřelených gólů. Chybějí mu čtyři trefy...

„Když Baník trénoval Ján Zachar (v sezoně 1995 až 1996 – pozn. red.), požádal mě, jestli bych s nimi netrénoval a nezkusil týmu pomoci, že by potřeboval někoho zkušeného do kabiny. Tenkrát jsem dělal v Kovoně Karviná a jezdil hrávat třetí ligu do Rakouska. K tomu jsem se připravoval s Baníkem a pohrával si s myšlenkou, že pokud to půjde, mohl bych ještě ty čtyři góly vstřelit.“

Jenže nevyšlo to.

„Bylo znát, že jsem byl dva tři roky z vrcholového kolotoče pryč. Třetí ligu jsem hrál v Rakousku skoro bez tréninku. Kondice nebyla taková, jakou bych potřeboval, a ani to zanícení, takže jsem se držel už jen kopání v Rakousku,“ říká Daněk, který byl s 24 brankami nejlepším střelcem československé ligy v ročníku 1986–1987. K tomu byl jako hráč Tirolu Innsbruck v letech 1991 (29 gólů) a 1993 (24) kanonýrem nejvyšší rakouské soutěže.