Vypadá, jak kdyby bájný Herkules sestoupil na zem.
Obr. Stačí, když se podíváte na záběry nebo fotografie z cíle, jak se svým týmem slaví. Postavou nad všechny vyčnívá, všechny převyšuje.
„Aleksander je hříčka přírody. Ve fyzickém tréninku dominuje, je neuvěřitelně silný, zvládá šílené váhy. Pak ta jeho výdrž a anaerobní síla… To je nad mé chápání,“ říká o něm Daniel Tangen, kondiční kouč Norska.
V tom všem je na tom Kilde podobně jako třeba ragbyoví hráči All Blacks. Tangen totiž analyzoval novozélandský ragbyový tým v rámci svého studia na škole sportovních věd.
„Četl jsem o výsledcích jejich výkonů. Ti chlapi jsou jedni z nejlépe trénovaných sportovců na světě a Kilde je na tom stejně. Viděl jsem výsledky testů fyzické kapacity a je to vážně podobné,“ líčil.
S malým křišťálovým glóbem za sjezd.
Jeho vzezření tak trochu nahání strach, ale to jen do té doby, než se usměje. Pak se promění v dobrotivého kluka z Norska, který dlouho čekal na to, až se mu lyžařská nebesa otevřou.
Dlouho žil ve stínu Aksela Lunda Svindala a Kjetila Jansruda, než z něj v posledních letech razantně vystoupil.
A do letošní sezony vykročil nejlépe za dobu, co závodí.
Jeho dosavadní výsledky?
První ve sjezdu v Lake Louise, druhý v super-G na stejném místě. O minulém víkendu k tomu přidal další dva triumfy v Beaver Creeku v obou disciplínách.
„Před Lake Louise vždycky panuje trochu nejistota, jak na tom člověk bude. A když se vyhraje, je to skvělý pocit,“ usmíval se po třetí výhře ze čtyř startů.
Ve třiceti letech je na vrcholu sil, svět alpského lyžování se mu klaní.
Díky, týme!
„K výchově dítěte je třeba celá vesnice,“ praví jisté africké přísloví.
Mluví o tom, že pro zdařilou výchovu je potřeba spolupráce rodiny, školy, spolků, obcí, firem, odborných pracovišť… zkrátka celé „vesnice“.
V alpském lyžování to platí podobně, jen s jedním rozdílem: vychovat šampiona vyžaduje perfektně fungující tým.
Jistě, lyžařské závody jsou skrz na skrz individuálním sportem, ale bez týmu to nejde. Ten norský je názorným příkladem toho, jak může být týmová práce klíčem k dokonalosti, byť to může trvat.
V době, kdy norskému rychlostnímu lyžování vládli Svindal s Jansrudem, to pro Kildeho bylo těžké období. Od roku 2015 do roku 2019 se jen 11krát podíval na stupně vítězů, jen třikrát vyhrál a nezískal žádnou medaili na velkých šampionátech.
Norský tým upřednostňoval jeho starší kolegy, kteří medaile přinášeli. Jakmile ale kariéry ukončili, Kilde dostal všechnu péči, kterou mu norský tým mohl dát.
A hned to bylo vidět. V sezoně 2019/2020 celkově vyhrál Světový pohár, o rok později ho sice zbrzdilo zranění, ale v minulé sezoně už zase sedmkrát vyhrál, stal se panem spolehlivým, byť mu třeba olympiáda v Pekingu nevyšla podle představ (sebral jen stříbro v kombinaci a bronz v super-G).
„Všichni říkají, že v rychlostních disciplínách je to dost o zkušenostech, s nimi začnete mít víc lepších výsledků. U mě je to vidět, první roky to bylo hodně nahoru a dolů, ty poslední tři si ale držím určitou stabilitu. Konečně jsem schopen lyžovat tak, jak chci,“ říká.
Hodně mu pomohl právě norský tým, díky kterému se i během zranění cítil bezpečně, potřebný, chtěný. Díky té péči pořád věřil v sebe sama, v to, co dělá.
„Být součástí našeho týmu Attacking Vikings je pro mě obrovská čest. Že můžu reprezentovat naši zemi, kulturu a jít příkladem pro mladou generaci, to je neuvěřitelné,“ má jasno. „Vždycky jsem věřil, že to dokážu. Věřil jsem, že když vynaložím úsilí, na které jsem zvyklý, dostanu se mezi nejlepší. A to i po těžkém zranění.“
Když Kilde v lednu 2022, pouhý rok po vážné operaci kolena, vyhrál legendární sjezd Hahnenkamm na sjezdovce Streif, celému týmu se za veškerou péči odměnil.
„Když patříte k norskému týmu, přináší to s sebou velká očekávání. Tréninku i závodům musíte dávat sto procent, ale zároveň víte, že když upadnete, budou tady pro vás, aby vás dostali zpátky,“ cení si.
Pomáhá i Shiffrinová
Tento silný smysl pro týmovou práci je zakořeněn v kultuře norského alpského lyžování.
Už odpradávna takhle trenéři, fyzioterapeuti i kondiční trenéři spolupracují ve snaze o dosažení cílů svých svěřenců.
Ale stát se součástí áčkového týmu a udržet si v něm místo s sebou nese i určité oběti.
„Opakování je nesmírně důležité. Proto máme už roky stejný rozvrh 300 dní v roce. Abyste se dostali na vysokou úroveň a zůstali tam, musíte spoustu věcí opakovat donekonečna a přinášet oběti. I já jsem setkávání s přáteli vyměnil za tréninky a závody. Zároveň jsem ale nikdy neměl pocit, že to byla nějaká oběť, jen jsem si šel za snem,“ vyprávěl.
Celoroční cestování s týmem vytváří pochopitelně hluboké spojení mezi ním a trenéry. „Stali se tak trochu mou druhou rodinou. Sdílíme stejné vášně a cíle, rozumíme si jako málokdo,“ říká.
A dost mu také pomohla partnerka Mikaela Shiffrinová, s níž randí už rok a půl a od které se toho co do koncentrace a překonávání těžkostí hodně naučil.
Zároveň přiznává, že se kvůli ní musel vyrovnat i se zvýšenou popularitou.
„Ten zájem je určitě velký, což je občas těžké. Ale jsem vděčný za to, že se lidi zajímají, co dělám, a jsou rádi za to, jak reprezentuju náš sport,“ tvrdí.
Zatímco doma v Norsku je velkou celebritou, v USA je situace trochu jiná.
„Tam znají Mikaelu a já jsem jen její přítel. V USA budu asi vždycky ta „plus jednička“. Dokud nehraju basketbal, nezajímají se o mě,“ směje se.
Když bude v dalších měsících a letech vítězit v podobném tempu, jako to zvládl v posledních týdnech, třeba se i Američané začnou zajímat.
Vždyť i on píše tak trochu americký příběh o tom, jak se po těžkém zranění kolene obdivuhodně zmátořil a vrátil takovým způsobem, že na startu této sezony vypadá neporazitelně.
Jako bájný Herkules.
