Žijeme rušným společenským životem. Na denním pořádku jsou návštěvy kulturních akcí, malženka je vůdčí osobností kosmetického salonu okresního formátu, zatímco mně v restauraci Pod Kaštany hostinský Oskar každý večer čepuje pivo do vlastního půllitru. Týdně alespoň jednou navštěvujeme místní supermarket a nevynecháme žádnou taneční zábavu v Prdeli Zakopané.

Abychom se kvalifikovali mezi místní smetánku, rozhodli jsme se navštívit i další společenskou atrakci, divadlo. Tytam jsou doby, na které vzpomíná tchyně Drahoráda vždy po třetí sklínce domácího rybízového vína, kdy pan Skupa objížděl s herci republiku a navštívil i naší obec. Hry měl prý dobré, jen herci byli poněkud prkenní.

Nejlepší kusy jsou k zhlédnutí ve městě. Divadla sídlí v nádherných budovách na náměstích. To je docela dobré vodítko, a tak vyrážíme do světa, kde vládne pudr a dekadence. Najít divadlo se není až tak těžké, uspěli jsme hned na prvním náměstí. Místo pokladny je kasička umístěná hned za dveřmi a já bez váhání vytahuji peněženku a vhazuji žetony do nákupních vozíků. Sedadla nejsou číslovaná a můžeme si vybrat. Preferuji podobná místa jako v kině, vzadu uprostřed. Máme smůlu, dnes se na jevišti odehrává Na stojáka, show pro jediného herce. Na programu je hra se zpěvy a obecenstvo zpívá spolu s hrdinou a varhaníkem. Vzadu za scénou visí vycpaný režisér. Jmenuje se INRI.

Na své jsme si přišli o přestávce, hlavní hrdina rozdával sušenky máčené ve víně. Škoda, že ne polomáčenky, namáčením do vína by byly polopolomáčené. Pro pořádek jsme si stoupli do fronty několikrát. Je vidět, že divadlo je bohaté, nikdo nekontroloval, že si dáváme nášup. Na omyl ve výběru žánru jsme přišli až po závěrečném Amen, kdy jsme už jako zkušení diváci vytleskávali herce na závěrečnou děkovačku. Napomenuli nás, že v kostele se netleská, ale modlí.

Druhý pokus následující týden byl úspěšnější. Životní družka se zušlechtila jako indián na válečné stezce. V náručí jsem si ji odnášel zpět do ložnice, ale její potřeba předvést um profesionální vizážistky byla silnější než můj chtíč. Divadlo jsme napodruhé našli snadno, při první výpravě jsme objekt považovali za závodní jídelnu podniku Restaurace a jídelny, neboť se kolem budovy rojili číšníci v tmavých oblecích, sem tam i se servírkou zavěšenou na elegantně nabídnutém lokti.

U pokladny jsem nezaváhal a přitočil se k prvnímu volnému okénku. Bylo tam ostatně jediné. Poručil jsem si ta nejlepší sedadla, do kotle, jak mě poučili chlapi v hospodě. Ať pokladní vidí, co si můžeme dovolit. Dáma mě však vysvětlila, že nejlepší sedadla jsou ta úplně vpředu, pokud bych však chtěl s dámou soukromí, pak je oblíbený balkon. Ta ženská se zbláznila, jak mohu mít soukromí na balkoně? Na balkoně se opaluje naše sousedka, nahá, a jen ona si myslí, že ji nikdo nevidí.

V šatně odkládáme kabáty, klobouk, nůši a ostatní cestovatelské potřeby. Jen dvojkolo se nikam nevejde, a tak jej opírám ve foyeru o bustu buditele. Koupil jsem první brázdu a prodíráme se davem uvaděček na místo. Zděšené dámy nám cpou do ruky nějaké papíry, původně jsem předpokládal, že jde o pracovnice pojišťovny, ale ukázalo se, že nám jen chtějí zkazit zážitek a prozradit předem děj hry.

Zvonek, hra začíná. Jsme opět na hře se zpěvy, na jakési Fidlovačce a překvapivě zahrají i hymnu. Jako jediný vstávám a stavím se do pozoru. Ostatní diváci trapně sedí, a ještě na mě syčí. Dělám, že neslyším, občas mě trefí hašlerka, chlebíček či jiná pochutina, kterou si přinesli diváci na představení. Po dohrání si u slepého barda objednávám „Už troubějí na horách jeleni“ a na nástroj lepím stravenku.

Dávám se do zpěvu. Z minulé návštěvy u INRIho vím, co se sluší a patří, snažím se strhnout ke zpěvu i ostatní. Bohužel jsem byl přelstěn, orchestr opět zahrál hymnu a já, ztuhlý v pozoru, vynesen před divadlo.

V hostinci Pod Kaštany vyprávím zážitek, kdy poté, co jsem zazpíval na forbíně sólo, mě nadšený divadelní soubor nosil po divadle na ramenou a diváci k tomu bouřlivě tleskali.