Staví karavany, fotbal hrají na vesnici: Vyděláme víc jak čtvrtka ligy

„Ve druhé lize to bylo od výplaty k výplatě. Člověk šetřil z prémií. Teď se mám daleko líp,“ tvrdí opora třetiligového vesnického klubu z Brozan. „Druhou ligu beru jako soutěž pro kluky do 25 let, co to chtějí zkusit výš, pak už to podle mě nemá cenu.“

Se svým příběhem není ojedinělý, druhá liga není žádný finanční med. „Můžu podepsat, že v ní nejsou extra velké peníze,“ přikyvuje Marek Richter, obránce Varnsdorfu. „U mě ale víc než finanční stránka rozhodla motivace zkusit se ještě dostat do první ligy. Uživím se, samozřejmě, kdyby ne, nešel bych do toho.“

Marek Richter slaví vítězný gól spoluhráče z Varnsdorfu Bojana Dordiče.

Mohl by vydělávat víc, pokud by souběžně s fotbalem pracoval, jenže tím by si už třeba nadobro zavřel cestu do nejvyšší soutěže. „Mám rodinu, peníze bych měl hezčí, ale asi by šlo o konec kariéry. Kluci říkají, že je těžké jít z práce na trénink, jste unavený. Já loni o rok prodloužil smlouvu a rozhodl se, že ještě všechno obětuji fotbalu,“ prozrazuje čtyřiadvacetiletý poctivec Richter. „Jsou příklady, že kluci se dostali do první ligy až ve třiceti. Uvidím, jestli vydržím tak dlouho čekat.“

Marek Krátký nevydržel, jeho ligová epizoda byla krátká. Za Teplice a Hradec Králové nasbíral 29 startů, ve Spartě žádný. „Myslím, že jsem z kariéry mohl vyždímat víc. Mrzí mě to, ale nelituju,“ nekňourá Krátký.

S odstupem času by něco udělal jinak. V sedmnácti, když nakoukl do dospělého fotbalu, by už přikývl na hostování ve třetí lize. „Myslel jsem si, že je to pro mě málo. Jako starší jsem zjistil, že tahle soutěž je skvělá škola pro mladé. Samý souboj, hráč se otrká. Tohle byl jeden z momentů, které rozhodly, plus blbé zranění.“

Marek Krátký (vlevo) v dobách, kdy válel za Ústí. Vpravo je Jiří Kladrubský z Budějovic.

V brozanském Sokolu je Krátký od podzimu 2020. Nelituje. Předseda Antonín Kühn mu stejně jako dalším hráčům dal nejen fotbalové angažmá, ale i civilní práci. „Všichni jsme v jedné firmě, stavíme karavany. Je nás tam sedm,“ líčí záložník. „Jako montážní dělníci jsme k ruce truhlářům a instalatérům. Celou kastli, která to drží pohromadě, stavíme my.“

Přechod z režimu profesionálního fotbalisty byl perný. „I když práce není náročná, tak na osmihodinové šichty a brzké vstávání jsme nebyli zvyklí,“ přiznává Krátký. „Když máme ve všední den zápas, pracovní doba se zkrátí a beru to jako menší rozcvičku. Jde o úplně jiný pohyb než během tréninků, které jsou těžké, ale nárazové. Není sranda stát osm hodin v kuse a něco dělat, do toho trénink, doma být až v sedm večer. Ale už jsem si zvykl a únavu necítím.“

A nestrádá ani finančně. „Představoval jsem si, že se budu živit ligovým fotbalem déle. Ale když vidíte, jak to funguje ve druhé lize a v Ústeckém kraji a okolí, nemá to smysl. Spousta kluků to pochopila taky,“ pozoruje Krátký a jeho brozanský parťák Martin Jindráček přidává: „Ve druhé lize jsou platy 20–30 tisíc korun. My se s prací máme líp i jak půlka nebo čtvrtka první ligy. Máme všechno v čistém, oni musí danit.“

Kadaňský rodák Krátký neví, co by ho přimělo vrátit se do elitní soutěže. „Už ty ambice nemám. Ze zkušenosti vím, že ve fotbale člověk v první řadě řeší peníze. To by musela být nabídka z top šesti českých týmů a je mi jasné, že ta už nemůže přijít,“ dumá. „Teď se snažím udělat kariéru pracovní, posouvat se výš. Až jednou skončím s fotbalem, ať mám s rodinou hezký život.“

Přibral. Prodají mě na kila, směje se Jindráček Zápas fotbalového poháru MOP Cup SK Sokol Brozany - FK Varnsdorf. Domácí Martin Jindráček (vpravo) a hostující Marek Richter v souboji. Na hruď si nechal vytetovat teplická fotbalová Stínadla, ale po první lize se Martinu Jindráčkovi nestýská. Pracuje a kope za Brozany třetí nejvyšší soutěž. „Užívám si to víc než předtím,“ tvrdí třiatřicetiletý útočník, pasovaný na brozanského Ronalda. Mezi českou elitou strávil sedm sezon, nasbíral 134 startů a dal devět gólů. Co si užíváte? Jiný život. Chodím do práce, není v týdnu tolik volna, ale o víkendu je času na rodinu víc. A taky můžu po zápase na pivo, na to jsem se těšil dvacet let (smích). Taky ubylo nervů? Popravdě, stres tady nemám vůbec. Jsem v klidu. Ale já ho neměl nikdy, tak jsem to měl v hlavě nastavené. Jen když se v Teplicích nevyhrávalo, tak byl stres na stadionu, já jako hráč ho nepociťoval. Jak vypadá teď váš režim? Chodíme s klukama z týmu do práce, montujeme obytňáky. Pak si jdeme zakopat. Na trénink nebo na zápas. Třeba si dáme pivečko s klobásou a jedeme domů. Nepřibral jste? Asi pět a půl kilo. V práci máme školní jídelnu, dám si pár knedlíků a váha jde hned nahoru. Tři tréninky v týdnu, to není jako dřív. To by vám v Teplicích neprošlo. Asi ne, jedině, že by mě chtěly prodávat na kila (smích). Ligu jste hrál i za Ústí a Příbram. Jaká to byla éra? Mně se mohla zkrátit už ve čtyřiadvaceti. Kdo mohl vědět, že se do ligy tři roky nato v Teplicích vrátím? Nepočítal jsem s tím. Nelituji ničeho. Když vidím, kolik kluků na to mělo a přišli do Brozan už v sedmadvaceti... Já v Teplicích končil až po třicítce, to není tak hrozné. A podmínky máte teď jaké? S prací se máme líp i jak půlka nebo čtvrtka první ligy, když neberu Spartu a spol. Máme to všechno v čistém, oni musí danit. O druhé lize ani nemluvím. Hasil nebo Miskovič do ní mohli ještě jít, ale proč by to dělali? Když jsem hrál za Ústí, divil jsem se, proč tam nikdo nechodí. Teď už se nedivím, že radši zvolí angažmá ve třetí lize. Jako profíci mají ve druhé lize maximálně dvacet třicet tisíc korun. Nechybí vám ani oblíbená kafíčka po tréninku? Kafíčka si dáme v práci, ranní káva, odpolední. Neměnil bych. Ani před rokem, kdyby něco přišlo. Každý do práce musí, já radši dřív než později. A navíc máme jeden z nejlepších týmů v soutěži.