Když byla naše Kamča malá, říkali jsme jí Zízí (zrzavej zmetek) (článek o ní zde). Co ta všechno zničila! Květináčů i s kytkama nespočet, kdejaký hadr, co se jí podařilo ukořistit (včetně mé noční košile vytažené z postele a nalezené v nepoužitelném stavu uprostřed dvora). Vyrostla z toho, ale pojmenování jí zůstalo pro případy, kdy něco vyvede. Třeba ukradne nedojedený kousek čehokoliv, co zůstalo opuštěné na stole.

Cambu nebo Kamča, ještě jako štěně. Tibetská doga. | foto: Lída

Když mi odešla za Duhu jezevčice Betynka, přišel k nám třínohý Míša. Však jsem tu o něm psala. Míšánek byl pohodový naprosto úžasný pes. Prožili jsme spolu nádherných 18 měsíců, než mi ho vzala rakovina. Jeho odchod jsem nesla těžce, moc těžce. Ten psík si po tom, co všechno asi zažil, zasloužil užívat teplý pelíšek, dostatek jídla a lásky ještě dlouho. Nestalo se a mně to bylo a je dodnes moc líto. A tak jsem už dalšího pejska nechtěla. Taky jsem už stará, a co by bylo s pejskem, kdybych se já už o něj nemohla postarat.

Jenže člověk míní a CD mění.

A tak jsem před časem četla prosbu jedné Zvířetnice, zda by se někdo neujal malého voříška, kterému odchází za Duhu jeho majitelka. Váhala jsem, přiznám se, jen chvíli. Protože psík byl vlastně v psím hotelu, kde ale nemohl zůstat, a hrozilo, že skončí v útulku. A tak slovo dalo slovo, email střídal email a za pár dní jel syn pro pejska.

Chtěla jsem být u toho, až syn přiveze Majkyho domů. A tak jsem honem šla nakrmit kočky a zavřít slepice na malý dvorek, kam psi nemůžou. Abych byla v pohotovosti, kdyby byl nějaký problém. Když jsem se vracela, viděla jsem malou zrzavou šmouhu, jak lítá po dvoře a za ní nadšeně poskakuje Kamča. Pak se zrzavá šmouha zastavila a zhmotnila se v mrňavého pejska. Na jeho ksichtíku jsem jasně četla: „Tady se mi bude líbit, tady budu doma.“ A ono jo, od té doby je tu doma.

Majky se veze domů

Majky, malý zrzavý voříšek je opět mojí radostí. Je mu sice asi dvanáct let, ale lítá jako štěně. U všeho musí asistovat, dokonce i u mého konání na WC. Neustále se plete pod nohama, všechno musí vidět, očuchat a nejraději i oštěkat. Má pronikavý ječák, takže ho nelze přeslechnout a o každé návštěvě vím s dostatečným předstihem. Spí se mnou v posteli a hrozně si to užívá. Já teda trochu míň, protože se pořád mele. Ale i to snad časem doladíme!

Když byl u nás asi dva dny, protáhl se pod vraty a vyšel si na procházku. Chytli jsme ho asi po sto metrech, když se bezradně rozhlížel kolem sebe a nevěděl, kam dál. Asi se sám polekal vlastní odvahy a bál se, že zabloudil. Rád se nechal chytit a odnést zpět. Od té doby se drží jen na dvoře, a to i když jsou otevřená vrata. Na procházku chodí rád, pro jistotu ale na vodítku :-)

Podle očkováku jsem jeho čtvrtým majitelem, takže má také ledacos za sebou. Ale asi se k němu předchozí majitelé chovali dobře (ti poslední určitě). Přesto občas zavrčí, spíš jen tak zabručí, a tak si vysloužil přezdívku Bručák nebo Hučák.

Nemá rád, když mu sahám na nožky, nerad ukazuje zoubky, není rád v náručí. Rád mi sedí na nohou, když koukám na telku, a ze všeho nejvíc miluje drbání. To mi cpe čumák pod ruku a „drbej“! A tak poctivě drbu, až mě ruka bolí. Miluje drbání za oušky, na krku a pod krkem. Občas i milostivě nastaví k podrbání i bříško, ale to musí mít obzvlášť dobrou náladu!

Kamiška | foto: Jan P.

S Kamčou vychází v pohodě. Kamiška po něm vyjela jen jednou, když jí v noci skočil z postele rovnou na záda. Vylítla, zařvala, neublížila. Občas ho honí po dvoře, chtěla by si hrát, ale pro to Majky nemá pochopení. Je to prostě jiná váhová kategorie.

A proč ten nadpis článku? No to je jasný, oba jsou zrzaví, oba jsou miláčci a oba jsou občas Zízí, zmetci zrzaví. Kamíška a Majkýšek.

Majky a Kamiška, letmé foto | foto: Lída

P.S.: Fotek je jen málo, protože:

A) Neumím fotit

B) Nemám foťák (protože platí A)

C) Mám jen blbý telefon, který umí jen nekvalitní fotky (nebo že by platilo zase A?)

Foto: Lída a Jan P.