Článek
„Mezinárodní úspěchy jsou vidět, ale já extraligové medaile s Vítkovicemi (stříbro 1997 a 2002, bronz 1998 a 2001) stavím taky vysoko. Vždyť právě díky nim jsem mohl reprezentovat," říká rodák z Opavy, jenž se hokeji věnuje i po konci hráčské kariéry. V Porubě trénuje dorostence, v České televizi působí jako hokejový expert.
Slavíte padesátiny, jak tohle životní jubileum vnímáte?
Cítím se přiměřeně věku, tak to je prostě. Je to hodně o zdravotním stavu a musím zaklepat na všecky umělé věci, které tady na sobě mám, že zdravotně mé tělo ještě relativně drží.
Máte nějaké speciální hokejové přání?
Třeba, že bych dostal zlatý puk? (smích). Nemám. Rád chodím na oslavy a večírky kamarádů, ale nerad je pořádám, protože mě nebaví být zrovna ten oslavenec. Oslava určitě bude, ale jen pro nejbližší známé a přátele.
V této sezoně by se přání, které by se mohlo týkat velkého úspěchu Vítkovic, docela nabízelo, ne?
Jsou velkým překvapením sezony. Jsem zvědavý, kam až dojdou. Předpoklady mají velké. Mají skvělého gólmana Aleše Stezku, hrají jednoduchý defenzivní systém a vepředu mají jedince, kteří dovedou dávat góly, ať už to je Lakatoš, Mueller nebo Bukarts, který ve Vítkovicích restartoval kariéru. Umístěním v základní části se pasovali do role favoritů.
David Moravec slaví padesáté narozeniny
Mohou dojít daleko?
Mohou, ale když zůstanu tady v regionu, trochu víc věřím Třinci. A hned řeknu proč. Vítkovice skvěle zvládly základní část, ale play off je o zkušenostech a těch má Třinec více. Má v týmu hráče, kteří odehráli v play off hodně vítězných zápasů. A jak se říká, v apatyce tohle nenakoupíte, to musíte zažít. Pak přesně víte, jak se chovat, když vedete 1:0, 2:0, anebo když vám někdo dá dva slepené góly. Pokud se něco zásadního nestane, nějaká zranění u důležitých hráčů, tak Třinec stavím trochu výše než Vítkovice. Kdyby zase došel až do finále, nebylo by to pro mě žádným překvapením.
Hokejovou kariéru jste ukončil v 37 letech v Orlové, aby vás tehdy pětiletý syn viděl hrát a získal k hokeji vztah. Jak se mu vede nyní?
Je mu sedmnáct let, hraje za juniorku Poruby, trénuje s muži. Měl teď něco s ramenem, dostává se do toho, má čas.
Debatujete doma o hokeji?
Mluvíme, nemá s tím problém. Diskutujeme hodně věcí. O něm, o áčku, o hráčích, obecně o hokeji
Jaký jste otec-trenér?
Hrozně přísný a hnidopich. Pořád ho buzeruju (smích).
I z tribuny?
Ne, to vůbec, do toho se nemíchám. Spíš, aby dělal věci před a po. Regenerace, suchá příprava, doplňky. V tom jsem hnidopich.
Potatil se? Vidíte se v něm?
Byl drobnější, ale už se vytáhl a sílí. Teď má 183 centimetrů, 72 kilo, už začíná dorůstat do dospělé kategorie. Všichni říkají, že jsme si hodně podobní fyzicky i hokejově. Já to tak nevidím, ale prý máme i stejná gesta. Posouvání náloketníků, kalhot a podobně.
V Porubě jste si vyzkoušel i jaké to je vést tým mužů, máte ambice jednou stát na extraligové střídačce jako hlavní trenér?
Byli jsme tam tehdy s Karlem Suchánkem hození tři zápasy před koncem základní části. Vyhodili trenéra a řekli nám udělejte s tím něco. Zvládli jsme to, ale takovou cestou jsem nikdy jít nechtěl. Ambice mám, určitě jo. Ale chci jít postupně. Teď jsem v Porubě u mládeže, co bude dál, se uvidí.
David Moravec slaví padesáté narozeniny
Když se ohlédnete za hráčskou kariéru, co vnímáte jako váš vrchol? Nagano, nebo gól na mistrovství světa v Německu, kterým česká reprezentace zkompletovala zlatý medailový hattrick?
To finále, které jsem rozhodnul, beru jako nejsilnější zážitek. Nagano bylo skvělé, ale byl jsem tam jen členem vítězného týmu. Na tom mistrovství světa jsem byl u toho klíčového okamžiku, všechno si to sedlo v pravý moment, byl jsem na tom správném místě. Jsem šťastný, že jsem toho byl součástí. A ten gól, to je ta pověstná třešnička.
Na olympiádu do Japonska jste jel jako hráč Vítkovic. Jak jste to tehdy bral? Bylo to pro vás velké překvapení? Vzpomenete si na to ještě?
No vzpomenu. Nedávno jsem viděl dokument, ve kterém mě tehdy zpovídal Rosťa Šumbera. A dal mi otázku: Jak se cítíte? Já na to odpověděl, že jsem z toho úplně hotový. A byla to pravda, nečekal jsem to. Na druhou stranu jsem v to tehdy v koutku duše trochu doufal, protože jsme jezdili s Jirkou Dopitou a s Josefem Beránkem pohromadě celý ten reprezentační cyklus. Ale pořád se říkalo, že to budou hráči především z NHL, že to nebude moc o extralize nebo o nás. Takže mě překvapilo, že nás pan Hlinka vybral.
Je to už 25 let, co vám z toho turnaje ještě zůstalo v hlavě?
Už jenom ty příjemné vzpomínky a pak ten zlomený zub v zápase proti Kazachstánu. Pamatuju si taky, že jsme se s Patym (Pavlem Paterou), Prochym (Martinem Procházkou) a s Jardou Špačkem byli podívat na Katku Neumannovou, když získala medaili v běhu na lyžích.
Po turnaji jste si nechali jako tým vyrobit památeční prsten, o který jste ale přišel a poté zase získal zpět. Jak to bylo?
Ukradli mi ho v Opavě, když jsem byl s kamarády na squashi. Pár let nato mi ho nějaký překupník nabídl zpátky. Dohodli jsme se a koupil jsem si ho. Pak jsem ho daroval rodičům, ať je klid. Vlastně jsem veškeré artefakty z olympiád, mistrovství dal rodičům jako dar. Nechodím s nimi po městě (smích). Já jsem ani ten prsten nenosil, je to takové kolotočářské.
Na squashi jste měl prsten proč?
Vzal jsem ho tam, abych ho ukázal kamarádům. Nechal ho zamknutý ve schránce, ale byl tam takový podivný zámek na zacvaknutí, od něhož měl zřejmě klíč i někdo jiný.
Kolik vás to vykoupení stálo?
Dvacet tisíc. Prsten stál šedesát, takže mě celkem vyšel na osmdesát tisíc korun.
Turnaj v Naganu se nyní hodně připomínal, v televizi šly zápasy, kde to vypadalo jako hra z jiné planety. Co na to po těch letech říkáte?
Já vůbec nechápu, jak posuzovali hákování, když se tam hákovalo pořád. Nebo držení, to tam bylo taky. Nedá se to vůbec srovnat s tím, jak se hokej posuzuje nyní. Nedávno jsem řešil jeden zákrok, kdy náš hráč najel do soupeře, který si ho nevšiml. A dostal trest za zákrok do oblasti hlavy a krku. A zdůvodnění bylo, že ho trefil ramenem. Přitom nevyskočil, nezvedl loket ani hokejku, nebyl tam krosček. Prostě ho trefil, protože ten kluk se nedíval. Chápu, že se hráči chrání, ale někdy je to moc a nevím, jestli to není někdy až moc.
Je teď hokej méně atraktivní, méně zajímavý pro diváka?
Může být. Pokud je zákrok čelem a ti hráči o sobě vědí, tak by to měli rozhodčí více pouštět. Ale samozřejmě zákroky zezadu, krosčeky na záda nebo na hlavu, to je samozřejmě faul. Ale pokud jedete čelem a trefíte protihráče a nevyskočíte, nezvednete ruku loket nic a prostě ho trefíte, protože se chlapec se nedívá, tak je to přece jeho chyba a ne toho hráče. Vždyť my, trenéři chceme, aby šel hráč čistě do těla.
Dočkal jste se i angažmá za mořem. V Buffalu jste ale odehrál jen jeden zápas v NHL. Bylo to velké zklamání?
Dvě věci mě z kariéry mrzí. To, že jsem se v NHL více neprosadil a také že nemám titul s Vítkovicemi. Proti Spartě jsme na to tehdy měli, ale prostě to neklaplo (v sezoně 2001/2002 Vítkovice ve finále prohrály 1:3 na zápasy - 3:2, 2:3, 0:7 a 1:4). Na Spartě jsme první zápas vyhráli, ale pak jsme doma vybouchli, sesypali se a už to nebylo ono. A samozřejmě mě mrzí i ta NHL. Ale šel jsem do klubu, který hrál předešlou sezonu finále Stanley Cupu a navíc podepsali Míru Šatana, kterému v té době nešlo konkurovat.
Jak jste tehdy prožíval ten nezdar?
No nejhorší na tom bylo, že jsem cítil, že jsem na to měl. Dovedl jsem dohrávat osobní souboje, zvykl jsme si na to malé hřiště. Ale když není dobře postavená smlouva, nebo vám klub tolik nedůvěřuje, tak i kdybyste hrál velmi dobře, tak se tam nemusíte dostat. Snad jedině, že bych dal hned v prvním zápase tři góly, aby si řekli: Pozor! Tady nám možná něco roste. Já jsem paradoxně gól v tom jediném zápase dal (2. října 1999). Hráli jsme v Detroitu, foukl jsem to tam, ale náš hráč v brankovišti trefil Chris Osgooda rozhodčí ten gól neuznali. Prohráli jsme 0:2 tuším a to byl můj konec v NHL.
Zkusil jste si ruskou, švédskou, finskou, německou ligu. Nikde jste ale moc dlouho nepobyl, proč?
Jo no. Byly to to takové roční anabáze. V Rusku (2003/2004 v Jaroslavli) to bylo dobré po stránce životní i hokejové, i když nám to úplně nevyšlo. Dostali jsme se jenom do 1. kola play off, kde jsme vypadli. Ale měl jsem tam spoustu kamarádů a máme tam některé ještě i teď. Takže jo, Rusko to byla dobrá štace. I když to teď to není populární, to se omlouvám.
Dobré kamarády z Ruska (Dmitrije Jerofejeva a Sergeje Prokopjeva) jste měl i za působení ve Vítkovicích, že?
Ano. A když jsem pak v Rusku hrál, tak jsme se tam i potkávali na ledě. Pořád jsme kamarádi. I když teď je to takové trošku třeskutější. Na válku se dívají z druhé strany, mají jiné informace. Takže se o tom nebavíme. Mluvíme o hokeji, a když na to přijde, tak to hnedka utneme, protože víme, že každý má tu svoji pravdu a těžko by toho druhého na dálku přesvědčil. Nemá to smysl.
S kariérou jste končil ve 37 letech, čím se nyní v padesáti letech bavíte?
Chodím sem tam hrát se starými pány. Nedávno jsme měli exhibici, nic se nestalo, nic se nenatáhlo, takže super. Pořád se hýbu, mám to v sobě. Chodím do posilovny, běhám na pásu, takové ty klasické věci, abych se udržel v kondici.
Působíte jako spolukomentátor a hokejový expert v České televizi. Našel jste se v tom?
Jsem díky tomu pořád u hokeje, i když z jiné strany. Mám možnost vnímat extraligu jinak než jen jako fanoušek. Jsem součástí tohoto kolotoče a doufám, že se to snad dá poslouchat.
Nedávno vašeho kolegu Davida Pospíšila třinečtí fandové nabádali, ať komentuje „rovinu". Setkal jste se i vy s nějakými výhradami?
Zatím jsem s lidmi neměl žádný problém. Snažím se být nestranný. I když třeba komentuju Vítkovice nebo Třinec, kde jsem v minulosti hrával. Ale stávají se různé věci. Třeba na Kometě je komentátorské místo hodně otevřené a rovnou u fanoušků. A když jsme jednou měli vstup do studia, tak jednoho fandu napadlo, že nám do toho bude troubit tím sprejem nebo co to mají. Pořád nám to tam pouštěl. Nic jsme neslyšeli, ale on se bavil.
Ozval se vám některý z hráčů nebo z trenérů, že jste říkal něco, co zrovna nechtěli slyšet?
Jednou mi volal Pavel Trnka, když byl ještě ve Vítkovicích. Okomentoval jsem nějak souboj, po kterém se vylučovalo a Pavel mi ještě ten večer volal, že to tak nebylo, že jsem to viděl jednostranně. To jsou prostě emoce, které k hokeji patří. Na druhý den jsme si to vyříkali a zase bylo vše v pořádku. S Pavlem jsme kamarádi.
