Jako bychom se poznali podruhé
Společné rozhovory Davea a Martina bývají občas zajímavé, protože na jednu otázku novináře dostáváme odpovědi z dvou různých pohledů. Zde je jeden pro časopis Pop Scene...
Dave, Martine, mašina Depeche Mode opět jede. Jste připraveni?
Dave : Když se vracíš do Depeche Mode, musíš být připraven fyzicky i psychicky. Už v polovině roku 2022 jsem začal zpívat a každý den cvičit. Až do začátku turné na konci března to bylo každý den aspoň dvě hodinky pohybu. Trénovat vytrvalost, sílu, ohebnost... Prostě znovu poznávám svoje tělo ! (smích).
To zní jako dost vyčerpávající.
Gore: O naší výdrž se až tak nebojím - obzvlášť na koncertech. Na minulém turné jsem se jednou necítil dobře, úplně jsem se bál, že ten koncert nezvládnu. Ale pak jsem vyšel na pódium, a to publikum mě opravdu postavilo na nohy - prostě jsem se nechal unést. Šel jsem pak za naším manažerem a povídám mu: Už je to dobrý, fanoušci mě vyléčili ! (smích). Spíš mě trápí to cestování kolem. Člověk snadno něco chytne, a když má smůlu, celý podnik se zastaví.
Vaše album Memento Mori - při vší své melancholii - má své povznášející, skoro až výbušné momenty.
Gore: Je to masivní že ? (smích) Byl jsem
opravdu, jak to říct - nažhavený - když jsem ty písničky psal a začal na nich pracovat ve studiu. Například Ghosts Again je píseň, jaká se nám podaří jen jednou za deset patnáct let.
Gahan: Ghosts Again byla jednou z písní, díky které jsem se chtěl pustit zase do dalšího dobrodružství s Depeche Mode. Za úžasné věci považuju taky My Favourite Stranger nebo Caroline's Monkey.
Proč přesně?
Gahan: Za celých čtyřicet let jsem od Martina nikdy neslyšel píseň jako Caroline's Monkey. A ani jsem ji nečekal. Přišlo mi skvělé, že mě i po takové době dokázal překvapit.
Takže ze začátku se ti do nového alba moc nechtělo?
Gahan: To je pravda, měl jsem takové myšlenky. Byl jsem se svým životem jednoduše spokojený. Nebyl jsem si jistý, jestli vůbec chci další album a turné - bylo to takové na vážkách. Naštěstí se mé pochybnosti postupně rozplynuly. Zvlášť poté, co jsem slyšel Martinovy písně a sám jsem přišel na pár dobrých nápadů, jako Speak To Me a Before We Drown.
A co přimělo psát nové písně tebe, Martine ?
Gore: Já to neměl jako Dave. Nepochyboval jsem o tom, že natočím další desku. Ale tentokrát jsem k tomu přistoupil jinak. Spolupracoval jsem, bez vyloženého plánu s Richardem Butlerem, zpěvákem Psychedelic Furs, na pár písních. Říkal jsem si, proč ne, třeba něco vznikne jako vedlejší projekt nebo tak něco. Posílali jsme si nápady, a mě se ty věci dost líbily. Když jsem ze ho pak zeptal, zda by se to dalo použít pro Depeche Mode, byl tím nadšen.
Na albu je dokonce společná píseň Gore-Gahan, Wagging Tongue.
Gahan: Přesně tak, naše asi úplně první, která se dostala na album. Už na začátku jsem cítil, že jsme se tu opravdu trefili do noty.
Gore: Ta melodie je vynikající a na celé té písni je něco opojného. Je to pozitivní, trochu popové, ale ne zas tak moc.
Dá se říct, že smrt je pro Depeche Mode určujícím tématem od samého začátku?
Gore: Vždycky jsme tíhli k temné stránce života, k melancholii. Tentokrát ale ta smrt byla všudypřítomnější. Vezmi si, jak se za pandemie prakticky v přímém přenosu počítali mrtví. A pak člověk zjistí že je mu šedesát. To mě hodně zasáhlo.
Dave, několikrát jsi málem zemřel. V tvojí zdravotní kartě je uveden pokus o sebevraždu, zástava srdce po předávkování léky a nádor močového měchýře. Díváš se na život jinak, když už jsi byl se smrtí v důvěrném kontaktu?
Gahan: Čas od času se přistihnu, jak mi hlavou běží myšlenka na můj konec. Nevím, kdy to bude, ani jak, ani proč. Opravdu doufám, že si mě smrt nevezme tak brzy. Protože miluji svůj život, svou ženu, naše dnes už dospělé děti, naše přátele, naše kočky. Jsem šťastný, když jsem s nimi. Nepotřebuju toho moc. Mám rád příjemné večery s dobrým jídlem a dobrou konverzací. Ve třiceti bych pořád hledal další extázi, další novou metu. V šedesáti se s vděčností ohlížím za svým životem a drobnými radostmi všedního dne.
Jako například?
Gahan: Procházky po opuštěné pláži v Hamptons, kde máme prázdninový dům, nejlépe v zimě.
A loni náhle zemřel váš parťák Andy Fletcher.
Gahan: Po Andyho smrti už nic není jako dřív.
Gore: Musíme se znovu učit, jak se k sobě chovat, jak spolu pracovat. (Pauza). První focení s Antonem Corbijnem, první video s Antonem, první společné chvíle ve zkušebně - je to jiné než s Andym.
Změnil se váš vztah kvůli smrti vašeho přítele a kolegy?
Gore: Ano. Pořád ještě zjišťujeme, jak to mezi námi funguje. S Davem jsme nikdy neměli tak extrémně blízké pouto, vždycky jsme se navzájem trochu přehlíželi, i osobně.
Gahan: Nikdy jsme se nebavili o tom, co by se stalo s naší kapelou, kdyby jeden z nás odešel. Teď je každé naše rozhodnutí rozhodnutím nás obou. To znamená, že už není žádný poměr 2:1. Nemáme jinou možnost než diskutovat o sporných otázkách. Komunikujeme spolu mnohem intenzivněji a jednoduše víc než dřív.
Gore: Dřív jsme například nikdy nemluvili on-line, teď to děláme pořád. A také víc mluvíme o osobních věcech. "Jak se má rodina ?" a podobně. To u nás dřív nebylo tak běžné.
Gahan: Je to trochu, jako bychom se po více než čtyřiceti letech poznávali podruhé.
Don't Say You Love Me nebo Soul With Me působí jako znělky Jamese Bonda. Proč jste nikdy žádnou nenatočili ?
Gore: Ehm, nikdy nás o to nikdo nepožádal. Nevím, jestli by to byla naše parketa. Možná jsme prostě nebyli ti správní lidé pro tuto práci.
Jiné písně znějí silně jako klasičtí Depeche Mode, jinými slovy: jako osmdesátá léta. Je to záměrný návrat?
Gore: Řada lidí, se kterými jsme mluvili, si myslí, že Memento Mori zní, jako bychom se vraceli ke kořenům. Možná je na tom kus pravdy. Každé naše album je vždy kombinací nápadů. Na jednu stranu je hodně elektronické, ale používáme i kytary, basu, bicí a v řadě písní jsme použili smyčce, abychom vytvořili epickou atmosféru. Není to ale tak, že bychom před produkcí alba vymýšleli bůhvíjak velké koncepty. Písničky napíšeme, nahrajeme, a ony pak zní tak, jak zní. Přísahám, že to není žádné čarování (smích).
Rok založení kapely je 1980, teď máme 2023. Mrkáte už občas dopředu na padesáté výročí ?
Gahan: Naše písně mě provází celý život. Stejně jako tahle kapela. Aktuálně to mám tak, že bych se musel hodně snažit, abych si představil život bez Depeche Mode. Ale víte co, zeptejte se mě znovu po turné! (smích).
-sin-
Další rozhovory z období Memento Mori (rozcestník)
Jako bychom se poznali podruhé
|
Společné rozhovory Davea a Martina bývají občas zajímavé, protože na jednu otázku novináře dostáváme odpovědi z dvou různých pohledů. Zde je jeden pro časopis Pop Scene...
Dave, Martine, mašina Depeche Mode opět jede. Jste připraveni? Dave : Když se vracíš do Depeche Mode, musíš být připraven fyzicky i psychicky. Už v polovině roku 2022 jsem začal zpívat a každý den cvičit. Až do začátku turné na konci března to bylo každý den aspoň dvě hodinky pohybu. Trénovat vytrvalost, sílu, ohebnost... Prostě znovu poznávám svoje tělo ! (smích). To zní jako dost vyčerpávající. Gore: O naší výdrž se až tak nebojím - obzvlášť na koncertech. Na minulém turné jsem se jednou necítil dobře, úplně jsem se bál, že ten koncert nezvládnu. Ale pak jsem vyšel na pódium, a to publikum mě opravdu postavilo na nohy - prostě jsem se nechal unést. Šel jsem pak za naším manažerem a povídám mu: Už je to dobrý, fanoušci mě vyléčili ! (smích). Spíš mě trápí to cestování kolem. Člověk snadno něco chytne, a když má smůlu, celý podnik se zastaví. Vaše album Memento Mori - při vší své melancholii - má své povznášející, skoro až výbušné momenty. Gore: Je to masivní že ? (smích) Byl jsem opravdu, jak to říct - nažhavený - když jsem ty písničky psal a začal na nich pracovat ve studiu. Například Ghosts Again je píseň, jaká se nám podaří jen jednou za deset patnáct let. Gahan: Ghosts Again byla jednou z písní, díky které jsem se chtěl pustit zase do dalšího dobrodružství s Depeche Mode. Za úžasné věci považuju taky My Favourite Stranger nebo Caroline's Monkey. Proč přesně? Gahan: Za celých čtyřicet let jsem od Martina nikdy neslyšel píseň jako Caroline's Monkey. A ani jsem ji nečekal. Přišlo mi skvělé, že mě i po takové době dokázal překvapit. Takže ze začátku se ti do nového alba moc nechtělo? Gahan: To je pravda, měl jsem takové myšlenky. Byl jsem se svým životem jednoduše spokojený. Nebyl jsem si jistý, jestli vůbec chci další album a turné - bylo to takové na vážkách. Naštěstí se mé pochybnosti postupně rozplynuly. Zvlášť poté, co jsem slyšel Martinovy písně a sám jsem přišel na pár dobrých nápadů, jako Speak To Me a Before We Drown. A co přimělo psát nové písně tebe, Martine ? Gore: Já to neměl jako Dave. Nepochyboval jsem o tom, že natočím další desku. Ale tentokrát jsem k tomu přistoupil jinak. Spolupracoval jsem, bez vyloženého plánu s Richardem Butlerem, zpěvákem Psychedelic Furs, na pár písních. Říkal jsem si, proč ne, třeba něco vznikne jako vedlejší projekt nebo tak něco. Posílali jsme si nápady, a mě se ty věci dost líbily. Když jsem ze ho pak zeptal, zda by se to dalo použít pro Depeche Mode, byl tím nadšen.
Na albu je dokonce společná píseň Gore-Gahan, Wagging Tongue. Gahan: Přesně tak, naše asi úplně první, která se dostala na album. Už na začátku jsem cítil, že jsme se tu opravdu trefili do noty. Gore: Ta melodie je vynikající a na celé té písni je něco opojného. Je to pozitivní, trochu popové, ale ne zas tak moc. Dá se říct, že smrt je pro Depeche Mode určujícím tématem od samého začátku? Gore: Vždycky jsme tíhli k temné stránce života, k melancholii. Tentokrát ale ta smrt byla všudypřítomnější. Vezmi si, jak se za pandemie prakticky v přímém přenosu počítali mrtví. A pak člověk zjistí že je mu šedesát. To mě hodně zasáhlo. Dave, několikrát jsi málem zemřel. V tvojí zdravotní kartě je uveden pokus o sebevraždu, zástava srdce po předávkování léky a nádor močového měchýře. Díváš se na život jinak, když už jsi byl se smrtí v důvěrném kontaktu? Gahan: Čas od času se přistihnu, jak mi hlavou běží myšlenka na můj konec. Nevím, kdy to bude, ani jak, ani proč. Opravdu doufám, že si mě smrt nevezme tak brzy. Protože miluji svůj život, svou ženu, naše dnes už dospělé děti, naše přátele, naše kočky. Jsem šťastný, když jsem s nimi. Nepotřebuju toho moc. Mám rád příjemné večery s dobrým jídlem a dobrou konverzací. Ve třiceti bych pořád hledal další extázi, další novou metu. V šedesáti se s vděčností ohlížím za svým životem a drobnými radostmi všedního dne. Jako například? Gahan: Procházky po opuštěné pláži v Hamptons, kde máme prázdninový dům, nejlépe v zimě. A loni náhle zemřel váš parťák Andy Fletcher. Gahan: Po Andyho smrti už nic není jako dřív. Gore: Musíme se znovu učit, jak se k sobě chovat, jak spolu pracovat. (Pauza). První focení s Antonem Corbijnem, první video s Antonem, první společné chvíle ve zkušebně - je to jiné než s Andym. Změnil se váš vztah kvůli smrti vašeho přítele a kolegy? Gore: Ano. Pořád ještě zjišťujeme, jak to mezi námi funguje. S Davem jsme nikdy neměli tak extrémně blízké pouto, vždycky jsme se navzájem trochu přehlíželi, i osobně. Gahan: Nikdy jsme se nebavili o tom, co by se stalo s naší kapelou, kdyby jeden z nás odešel. Teď je každé naše rozhodnutí rozhodnutím nás obou. To znamená, že už není žádný poměr 2:1. Nemáme jinou možnost než diskutovat o sporných otázkách. Komunikujeme spolu mnohem intenzivněji a jednoduše víc než dřív. Gore: Dřív jsme například nikdy nemluvili on-line, teď to děláme pořád. A také víc mluvíme o osobních věcech. "Jak se má rodina ?" a podobně. To u nás dřív nebylo tak běžné. Gahan: Je to trochu, jako bychom se po více než čtyřiceti letech poznávali podruhé. Don't Say You Love Me nebo Soul With Me působí jako znělky Jamese Bonda. Proč jste nikdy žádnou nenatočili ? Gore: Ehm, nikdy nás o to nikdo nepožádal. Nevím, jestli by to byla naše parketa. Možná jsme prostě nebyli ti správní lidé pro tuto práci. Jiné písně znějí silně jako klasičtí Depeche Mode, jinými slovy: jako osmdesátá léta. Je to záměrný návrat? Gore: Řada lidí, se kterými jsme mluvili, si myslí, že Memento Mori zní, jako bychom se vraceli ke kořenům. Možná je na tom kus pravdy. Každé naše album je vždy kombinací nápadů. Na jednu stranu je hodně elektronické, ale používáme i kytary, basu, bicí a v řadě písní jsme použili smyčce, abychom vytvořili epickou atmosféru. Není to ale tak, že bychom před produkcí alba vymýšleli bůhvíjak velké koncepty. Písničky napíšeme, nahrajeme, a ony pak zní tak, jak zní. Přísahám, že to není žádné čarování (smích). Rok založení kapely je 1980, teď máme 2023. Mrkáte už občas dopředu na padesáté výročí ? Gahan: Naše písně mě provází celý život. Stejně jako tahle kapela. Aktuálně to mám tak, že bych se musel hodně snažit, abych si představil život bez Depeche Mode. Ale víte co, zeptejte se mě znovu po turné! (smích). -sin- Další rozhovory z období Memento Mori (rozcestník) |
(c)