Trek k viklanu na Zelené hoře přes 3 pohoří (1)

Rejvíz, Velké mechové jezírko, Lázně Jeseník, Medvědí kámen, Studniční vrch a Žulový vrch

Úplně liduprázdný Rejvíz jsem již hodně dlouho neviděl. Je po půl osmé a nikde nikdo. Jsem na startu dvoudenního výšlapu k viklanu na Zelené hoře, který se nachází v oblasti Sokolského hřbetu v blízkém pohoří Rychlebské hory. Vyrážím z pomezí Hrubého Jeseníku a Zlatohorské vrchoviny, trasa tudíž povede hned přes tři pohoří.

Od rozcestníku Rejvíz, penzion, bus (778 m) v sousedství penzionu Rejvíz zavného také Noskova chata (ano, to je ten penzion s vyřezávanými židlemi) se vydávám na rozcestí Rejvíz (792 m) a Vstup do rezervace (773 m). Bodlo by startovní pivo, ale jak jsem již uvedl, je příliš brzy a vše je ještě zavřené. Mým prvním cílem je Velké mechové jezírko, krásné a "bezedné" rašelinné jezírko v Národní přírodní rezervaci Rejvíz, která má rozlohu přes 329 ha. Jde o největší rašeliniště na Moravě (a ve Slezsku).

Velké mechové jezírko, Dětřichov

Po hezkém povalovém chodníku mířím k jezeru. U kasy je také pusto a prázdno. Vstupné do NPR Rejvíz, k mechovému jezírku, je 30 Kč (děti 20 Kč). V době nepřítomnosti obsluhy je možné hodit příspěvek na údržbu chodníku do kasičky. V kapse mám ale nejdrobnější dvoustovku, což se mně zdá na údržbu trochu moc. No nic, peníze věnuji jinde, na zvířátka.

Velké mechové jezírko začalo vznikat před asi 7 tisíci lety. Je tak o dost mladší než východněji ležící Malé mechové jezírko, které začalo vznikat již před asi 9,5 tisíci lety. Jeho vývoj je tak o něco napřed. Zatímco ale k Malému mechovému jezírku nevede žádná cesta, k Velkému mechovému jezírku se dostaneme pohodlně po udržovaném povalovém chodníku.

Od mé poslední návštěvy les opět o kus ustoupil, kůrovec stále pokračuje v započatém dílu. A to jsou v této oblasti další velké "rezavé" plochy kůrovcem postižených smrčin. Stromy v okolí chodníku byly seříznuty, aby pádem neohrožovaly návštěvníky této oblasti. Přes rozcestí U mechového jezírka (766 m) se konečně dostávám k samotnému mechovému jezírku, kde mě vítají dvě divoké kachny (Anas platyrhynchos). Asi jsem je v tuto časnou hodinu trochu překvapil, patrně čekaly první návštěvníky o něco později.

Velké mechové jezírko (768 m) je takovou třešničkou na dortu na zdejším vrchovištním rašeliništi. Plocha jezírka (podle údajů z informační tabule) je 1 692 m², hloubka 2 až 3 metry a objem 4 048 m³. Více si o této nádherné lokalitě můžete přečíst v tomto článku. Hladina jezera je dnes zrcadlově klidná, krásně se v ní odrážejí břehové porosty.

Po krátké pauze se dává opět na pochod. Dnes mám před sebou 30 kilometrů, musím sebou hodit. Vracím se na rozcestí U mechového jezírka, na kterém ale pokračuji vlevo po modré turistické značce. Ještě chvíli si užívám povalového chodníku, pak cesta vede pasekami. I zde se mohutně těží. Po malém můstku se dostávám přes jeden z potoků a již je tady rozcestí Nad Vrchovištním potokem (715 m).

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Turistický chodník vede hlubokou lesnatou dolinou podél Vrchovištního potoka, na kterém najdeme, podobně jako na jiných horských bystřinách, kaskády a peřeje. Nemohu nechat bez povšimnutí ani krásné trsy pomněnek, které konečně rozkvetly i zde. Jaro je v těchto končinách opožděné tak o tři týdny oproti normálu.

Kolem hromad vytěženého dřeva se dostávám na rozcestí Stará cesta (573 m), od kterého musím šlapat po asfaltu. Provoz je ale minimální, již asi měsíc je cesta mezi Rejvízem a Jeseníkem uzavřena (byť podle všeho se ve večerních a ranních hodinách zákaz neuplatňuje a průjezd je možný).

Míjím ceduli na okraji města Jeseník, které se dříve nazývalo Frývaldov, míjím i tabulky na rozcestích Dětřichov, točna, bus (520 m) a Dětřichov (485 m). Obec Dětřichov, dnes součást města Jeseník, je poměrně mladého data, založena byla teprve v roce 1786. Po levici se otevírá fantastický pohled k hřebeni Jeseníků s nápadnou horou Šerák, jasně je vidět i Jiřího chata na Šeráku.

Lázně Jeseník, Jeskyně Na Pomezí a Medvědí kámen

Přes Jeseník (440 m), město na soutoku řek Bělá a Staříč, procházím rychle, jen krátce se zastavím na náměstí. Kolem vlakového nádraží (456 m), od kterého se otevírá hezký výhled k Pradědu (1 492 m), pak zamířím do Lázní Jeseník (620 m), kde plánuji zastávku na cestovní pivo. Je teprve 11 hodin dopoledne a já mám již téměř polovinu dnešní dávky kilometrů našlapánu, takže je čas na oběd. Dám si dvě cestovní piva pod slunečníkem "U Pramene" a jdu na obhlídku lázní, které založil Vincenz Priessnitz (1799 - 1851), po kterém se Lázně Jeseník dodnes často nazývají Priessnitzovy lázně.

Po kolonádě a kolem honosné budovy Priessnitzova sanatoria, od kterého se otevírají fantastické pohledy na Šerák a Keprník, a kde se léčil, mimo jiné, v letech 1839 a 1846 slavný ruský spisovatel Nikolaj Vasilijevič Gogol. V. Priessnitz byl přírodní léčitel, zakladatel hydroterapie. V první polovině 19. století založil na úbočí Studničního vrchu první vodoléčebný ústav na světě, jeho léčebné metody posléze převzaly i oficiální lékařské kruhy.

Po žluté turistické značce pokračuji kolem Škývarova dubu, který má obvod kmene asi 270 cm, výšku 22,5 m a odhadované stáří až 180 let, kolem řady samot a za hezkých výhledů přes sedlo mezi Studničným a Železnou horou (580 m) k Březovému prameni a oplocenému rybníku. Následuje rozcestí U Pomezí (600 m), Lipová, jeskyně žst. (578 m) a již je tady hlavní silnice z Jeseníku na Vápennou a dále do Polska.

Stojí zde obrovská fabrika na výrobu plniv a drcených materiálů (největší v ČR), které se vyrábějí z velice čistého a kvalitního mramoru. A mramor, jenž se tady ukládal již v období starších prvohor, se těží kousek odsud, v ohromném lomu ukusujícím stále více z vrcholu Smrčník (kousek odsud se nachází i stejnojmenná turistická chata Smrčník). Udělám pár fotek a pokračuji k jeskyni (543 m), která byla veřejnosti zpřístupněna až v roce 1950. Dodnes bylo objeveno asi 1,8 km chodeb, prohlídkový okruh měří jen 390 m. Více si o této nádherné krápníkové jeskyni můžete přečíst v tomto článku. V okolí je několik dalších jeskyní - Rasovna, Liščí díra, Netopýrka a Komínová.

Dnes je ale pondělí, jeskyně je zavřená. S tím jsem nakonec počítal. Oklikou to beru proto, abych nemusel na Medvědí kámen dvakrát stejnou cestou. Je to sice delší cesta, zato překonám větší převýšení… Opět přecházím koleje zdejší železnice a přes rozcestí Malá Rampa (585 m) stoupám zprvu po asfaltce, posléze kamenitou lesní cestou. Konečně je tady rozcestí Pod Medvědím kamenem (750 m), za kterým protnu další asfaltku, lesní svážnici, a za výhledů k Studničnímu vrchu ukusuji zbývající výškové metry.

Za zády se objeví, pokud se člověk otočí, hřeben Hrubého Jeseníku, jako na dlani mám Praděd i Dlouhé stráně se známou přečerpávací elektrárnou. Konečně je tady Medvědí kámen (907 m), skvělá skalní vyhlídka a oblíbené výletní místo lázeňských hostů. Výhledy jsou vskutku velkolepé, jako na dlani tady máte téměř celý hřeben Rychlebských hor. Borůvková hora s rozhlednou, nechybí ani Lví hora a nebo nejvyšší hora Smrk. Vlevo dole je mramorovým velkolomem zjizvený Smrčník. No a v dáli vykukuje i plochá čepice Králického Sněžníku, na kterém je dobře viditelná nová rozhledna.

Studniční vrch a Žulový vrch

Výhledy jsou velkolepé, Medvědí kámen opravdu stojí za návštěvu. Je čas ale pokročit dále. Přes rozcestí Nad Schindlerovým pramenem (900 m) se po hřebínku za výhledů na Jeseníky přesouvám k Studničnímu vrchu, nejvyššímu vrcholu Sokolského hřbetu, geomorfologického podcelku, jednoho z tří podcelků Rychlebských hor. Dalšími podcelky jsou Hornolipovská hornatina a Travenská hornatina.

Konečně je tady vrchol hory, která má opravdu příznačné jméno. Studniční vrch je jako studna plná vody. Vždyť na úbočích nalezneme desítky pramenů a nakonec i světoznámé lázně. Na vrcholu Studničního vrchu (992 m) je vysílač některého z radiooperátorů, samotný vrch je ale zcela bez výhledů. Spolehlivě vás sem zavede žlutá turistická značka.

Vracím se k rozcesti Ripperův kámen (945 m) s turistickým přístřeškem a rozcestníkem se schránkou s "vrcholovou" knihou. Rozcestí dostalo jméno po Janu Ripperovi, kterého upomíná do jednoho z kamenů vytesaný nápis z roku 1890. Následuje táhlý sestup po lesní, nepříjemně kamenité, stezce. Oddechnu si až na rozcestí Pod Sokolím (716 m), kde je turistické posezení a mapa s vyznačenými cyklookruhy.

Vydávám se vlevo k dnešnímu cíli. Hezky po rovince, vrstevnicové a zpevněné cestě. Dosytosti si mohu vychutnat výhledů na Žulovskou pahorkatinu, severovýchodní výběžky Rychlebských hor i daleko do polských nížin. Jasně jsou vidět i Otmuchovské jezero a Nyské (Nyskie) jezero v Polsku. Vykoukne další z lomů na mramor, kousek od lomu Vycpálek, návrší s hradem Hradisko aneb Kaltenštejn. Nechybí ani Boží hora s kaplí a nebo Borový vrch. Je to opravdu nádherný a inspirativní kraj.

A jsem téměř v cíli. U rozcestí Žulový vrch (690 m) stojí menší přístřešek, ve kterém by se dalo přespat, ale já mířím ještě o kousek výše. Lom na Žulovém vrchu (719 m) je zatopený, po obvodě je několik hezkých vyhlídek a navíc nad jezerem stojí trampský srub. Ten je sice uzavřen, avšak je u něj upravené ohništi, kterého hodlám využít při dnešním širáku.

U ohniště je připraveno dříví, ale bylo by mi trapné domácím "ujídat z krajíce", když v lese je dřeva dost. Jdu připravit zásobu na noc a obhlédnout zdejší skalky i samotný lom, který se nazýval Brankope a dodnes i nazývá Brankopy. Opravdu zajímavé místo, kde se v minulosti těžila velice kvalitní světlá žula.

Nevynechám ani fantastický západ Slunce z blízkých skalek, ani posezení při ohníčku. Hvězdy nejsou téměř vidět, ruší Měsíc před úplňkem. Když konečně uléhám, příjemně unaven, přiletí na pozdrav zahoukat kalous ušatý (Asio otus). Odhouká si svoje a odlétá do víru noci. Myši by se měly mít na pozoru…

• Dokončení článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie