Nejprve k termínu dron. Ten se používal od raných dob aviatiky pro stroje bez pilota na palubě. Postupně zdomácněl v mnoha jazycích, včetně češtiny. Dnes se v oficiálních materiálech používá označení bezpilotní (bojová) letadla U(C)AV, Unmanned (Combat) Aerial Vehicles, v ruské terminologii BPLA (Bezpilotnyj letatělnyj apparat). Historie dronů je prakticky stejně stará jako historie pilotovaných letadel. První pokusy se prováděly s volnými balony již v roce 1849 při bombardování Benátek.
Vynálezy klíčových prvků
Pokud má být dron (civilní, průzkumný i bojový) účinný, tak musí být řiditelný. Klíčovými prvky, které stavbu takových strojů umožnily, byl vynález radiového ovládání Nikoly Tesly v listopadu 1898 a vynález gyroskopické plošiny a později autopilota Elmera Sperryho v letech 1909 až 1914. Díky tomu mohly být drony naváděné operátorem, který byl na dohled, nebo mohly zaletět předem nastavenou trasu.
Dalším dramatickým posunem bylo zprostředkování online přenosu obrazu, který zajistil vynález televize ve 20. letech a videa na začátku 60. let 20. století. Důležitým dílkem skládačky bylo spuštění systému GPS v roce 1976 a rychlých datových přenosů v 90. letech, což by nebylo možné bez rozvoje kosmonautiky od roku 1957. Tyto vynálezy umožnily nasazení dronů kdekoli na světě, s operátorem sedícím v řídícím středisku vzdáleném tisíce kilometrů.
První sériově vyráběné drony sloužily především jako létající cíle pro výcvik protiletadlového dělostřelectva na zemi a na lodích. Za první bojové drony se dají považovat americký Interstate TDR, německé letounové střely Fi-103 a americké projekty Anvil a Aphrodite.
Interstate TDR v Národním námořním muzeu
Protiponorkový Gyrodyne QH50D DASH s dvojicí samonaváděcích torpéd
Ke skutečnému rozvoji bojových dronů došlo až po druhé světové válce. V Koreji Američané používali vyřazené stíhačky F6F Hellcat s dálkovým řízením k útokům na pozemní cíle. Na rostoucí počet sovětských ponorek reagovali v 60. letech bezpilotním vrtulníkem QH-50 DASH. Jinak se většina dronů používala k průzkumu, jako klamné cíle nebo jako v meziválečném období, pro výcvik obsluh PVO. Mezi nejrozšířenější patřily americké Ryan Teledyne Firebee (přes 7 000 kusů), sovětský Tu-143 Reis (necelých 1 000 kusů) a kanadsko-britsko-německý CL-(2)89 (kolem 250 kusů).
Vzlet Tu-143 Rejs, který měla ve výzbroji i ČSLA.
Start CL-289 z nákladního automobilu
Mezi významné mezníky patří nasazení izraelských dronů k zahlcení egyptské PVO během jomkipurské války v roce 1973 a následně operace Mole Cricket 19, což byla saturace syrské PVO na začátku války v roce 1982. Dalším milníkem byla operace Desert Storm, což bylo největší nasazení dronů od války ve Vietnamu. Vedle plnění celé řady jiných úkolů se UAV Pioneer používaly k řízení palby bitevních lodí USS Wisconsin (BB-64) a USS Iowa (BB-61). Iráčtí vojáci se velmi rychle naučili, že zdánlivě neškodné vrčení motocyklového dvouválce Sachs je zpravidla předzvěstí toho, že oblast brzy přeorá smršť 406mm granátů. Zkušenosti z této války vedly k urychlení vývoje dronů, prakticky po celém světě.
První pokusy s výzbrojí
Další vývoj se ubíral dvěma cestami: vyzbrojením dronů a použitím samotných dronů jako munice. Důvodem pro vyzbrojení dronů byla snaha ušetřit životy osádek při nasazení v nebezpečných oblastech, nasycených prostředky PVO nebo hluboko nad nepřátelským územím, odkud by se sestřelení letci těžko vyzvedávali. Dlouhou dobu však byly limitem technické možnosti.
K prvním pokusům se shozem munice došlo v polovině 60. let, kdy výše zmíněné bezpilotní vrtulníky QH-50 DASH sloužily jako nosiče samonaváděcích torpéd Mk.43. Zde bylo výhodou, že samonaváděcí torpéda již existovala a QH-50 sloužil jen pro prodloužení jejich dosahu. Cílem byly ponorky, takže bezpilotní vrtulník nebyl ohrožen protiletadlovou palbou a letový profil byl poměrně jednoduchý.
V době války ve Vietnamu se Američané potýkali s překonávání silné vietnamské PVO. To vedlo na začátku 70. let k zahájení projektu Have Lemon, což byly testy s odpalováním řízených střel AGM-65 Maveric z paluby bezpilotních dronů Ryan Firebee, v tomto případě označovaných jako BGM-34C. Sestava byla ovládaná z paluby doprovodného letounu DC-130 Hercules (DroneControl). Testovaly se systémy s infračervenými kamerami a laserovým samonavedením. Testy byly natolik úspěšné, že firma Ryan připravila výrobu konverzních setů, ale konec války ve Vietnamu znamenal i konec pokusů.
Americké beziplotní Ryan Firebee pod křídlem DC-130
Tu-300 Koršun vyvíjený v SSSR na základě úspěchu izraelských dronů.
Sověti zahájili vývoj ozbrojených dronů až po izraelské operaci Mole Cricket. Konstrukční kancelář Suchoj byla pověřena konstrukcí BPLA schopného ničit cíle se silnou PVO, případně samotnou PVO. Dron měl být řízen operátorem z kokpitu upraveného bombardéru Su-24 a pod trupem měl mít závěsník pro 500 kg munice. Stroj dokončila konstrukční kancelář Tupolev, která měla s vývojem BPLA největší zkušenosti, pod označením Tu-300 Koršun-U. Kvůli rozpadu SSSR nedošlo k zařazení do výzbroje ani zahájení sériové výroby.
Na přelomu století měli všichni velké oči a zdálo se, že U(C)AV jsou jasnou a jedinou cestou do budoucnosti, protože bez pilota v kokpitu se dala ušetřit hmotnost a peníze, takže drony měly být levné a snadno vyrobitelné ve velkých sériích. USAF zahájilo vývoj typu Boeing X-45, zatímco námořnictvo financovalo podobně ambiciózní Grumman X-47. Od obou byly postavené jen dva prototypy. Potom byly oba programy kvůli vysokým nákladům sloučeny do jednoho; J-UCAS (Joint Unmanned Combat Air Systems), řízeného agenturou pro pokročilé obranné projekty DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency). J-UCAS byl ukončen v roce 2006.
|
Podobně neslavně dopadly další projekty, které poněkud předběhly dobu. Můžeme jmenovat italský projekt Alenia Aermacchi Sky-X, který byl zahájen v roce 2003 a ukončen v roce 2005. Německo-španělský projekt EADS Barracuda, zahájený v roce 2003 a ukončený po pěti letech v roce 2008. Britský systém BAE Taranis, jehož vývoj byl oznámen v roce 2005. V roce 2014 byl společně s výše zmíněnými programy sloučen do evropského projektu nEUROn, v jehož čele stojí francouzská společnost Dassault. Cílem je vyvinout „stealth“ bojový dron pro střední a velké výšky s těsně podzvukovou rychlostí a nosností 500 kg výzbroje.
Praktická řešení
Prvním sériově vyráběným dronem s výzbrojí se stal mnohem jednodušší americký General Atomics MQ-1 Predator. Ten vyvinula společnost Abrahama Karema, což byl bývalý konstruktér izraelského letectva, který se koncem 70. let přestěhoval do USA. Tam vyvinul průzkumný dron Amber, ale společnost zkrachovala. Nicméně Ústřední zpravodajská služba CIA tajně objednala pět jeho dronů pod označením Gnat 750. CIA požadovala tichý dron, který by „nedělal větší hluk než zahradní sekačka“. Odpovědí byla zvětšená a upravená verze dronu Gnat 750.
Kromě CIA byl nový UAV v roce 1995 zařazen do výzbroje amerického letectva jako RQ-1 Predator. V roce 2001 byly provedeny úspěšné testy s odpalem protitankových řízených střel AGM-114 Hellfire. Ozbrojená verze dostala označení MQ-1. Celkem bylo vyrobeno 285 kusů RQ-1 a 75 MQ-1. Ozbrojené Predatory MQ-1 byly poprvé bojově nasazené během války v Afghánistánu. Dalšími lokacemi byl Pákistán, Irák, Jemen, Libye, Somálsko, Írán, Sýrie a Filipíny. Kromě USAF používaly Predatory letectva Itálie, Maroka, Spojených Arabských Emirátů, Turecka a Velká Británie.
MQ-1 Predator a MQ-9 Reaper
Při nasazení v Iráku byly Predatory vyzbrojené protiletadlovými střelami FIM-92 Stinger a používané jako „návnada“ na irácké stíhačky. V prosinci 2002 byl jeden Predator napaden iráckým MiGem-25. Ten odpálil řízenou střelu, která dron minula a stejně jako stíhačka dron předlétla. Operátor Predatoru odpálil Stinger, ale ten se navedl na řízenou střelu odpálenou Migem. Irácký pilot dron oblétl a při druhé zteči sestřelil. Byl to první souboj ozbrojeného nepilotovaného a pilotovaného letadla.
Protože se Predatory používaly mimo jiné k „popravám“ teroristů, dostaly v roce 2008 do výzbroje lehkou řízenou střelu AGM-176 Griffin. Díky hmotnosti 20 kg jich Predator unese 6, zatímco Hellfiry jen dva. Bojová hlavice s hmotností necelých 6 kg zaručuje nízké kolaterální ztráty. V roce 2018 byly Predatory stažené z operační služby a jsou udržované v záloze.
Následníkem Predatorů u USAF se stal zvětšený MQ-9 Reaper. Reaper má velmi podobnou koncepci, ale turbovrtulový motor má výkon 671 kw (proti 86 kW), rozpětí dosahuje 20 m (proti 14,8 m), vzletová hmotnost 4760 kg (proti 1020 kg), rychlost 480 km/h (proti 215 km/h). Zatímco Predator byl dodatečně vyzbrojeným průzkumným dronem, u Reaperu se s výzbrojí počítalo od začátku. Má 7 závěsných bodů, zatímco Predator jen dva.
Od základní verze byly odvozena MQ-9B Skyguardian, s vytrvalostí až 40 hodin a lepším senzorovým vybavení. Obou verzí MQ-9 bylo vyrobeno přes 300 kusů a kromě amerického letectva je používají: Belgie, Dominikánská republika, Francie, Indie, Itálie, Japonsko, Maroko, Německo, Nizozemí, Řecko, Spojené arabské emiráty, Španělsko, Taiwan a Velká Británie. Od roku 2023 testuje několik pronajatých MQ-9 Polsko.
K nasazení Reaperů se váže incident, dokladující odolnost U(C)AV. V září 2009 ztratil operátor spojení s jedním MQ-9 nad Afghánistánem a stroj zamířil k hranici s Tádžikistánem. Operátor požádal o zásah hlídkující F-15E Strike Eagle. Osádka „Eaglu“ dron zasáhla střelou AIM-9 Sidewinder, která zničila motor. Zatímco dron „klouzal“ k zemi, podařilo se operátorovi obnovit spojení. Dron navedl tak, aby byl zničen nárazem na zem. Byl to první dron záměrně sestřelený vlastními jednotkami.
V roce 2009 byl do výzbroje US Army zaveden MQ-1C GrayEagle, což je mírně zvětšená a modernizovaná verze původního Predatoru, protože armáda nepotřebuje UCAV s výkony Reaperu (tvrdí hoši od letectva). Gray Eagle má motor s výkonem 123 kW, maximální vzletovou hmotnost 1 630 kg, rychlost 310 km/h a čtyři závěsné body. Bylo vyrobeno přes 200 kusů. US Army je používá ve spolupráci s vrtulníky AH-64E v týmech MUM-T (manned-unmanned teaming), při vyhledávání a ničení bodových cílů.
O raketovém nárůstu intenzity nasazení UCAV svědčí dvě čísla. Od začátku vývoje UCAV bylo v dubnu 2010, tedy zhruba po 16 letech, dosaženo magické hranice 1 milion letových hodin. Druhý milion „natočily“ Predatory a Reapery o pouhého dva a půl roku později, v říjnu 2013.
UCAV dělá každý, kdo může
Po roce 2010 se s bojovými drony všech kategorií roztrhl pytel. Svůj podíl na tom má rozvoj civilních dronů všech velikostí a dostupnost potřebných komponentů. Řady výrobců UCAV poměrně rychle rozšířily: Čína, Turecko, Pákistán, Indie, Írán. Nicméně z hlediska konstrukce a výkonů nepřinesl prakticky nikdo nic převratného.
Většina UCAV se více či méně podobá vzorům řady MQ-1 a MQ-9. K pohonu slouží jeden nebo dva motory. Rychlosti se pohybují v řádu 200 – 300 km/h. Maximální vzletové hmotnosti od 750 kg do zhruba 2 500 kg. Jen výjimečně se jedná o větší drony větší hmotností, jako je čínský Wing Loong III (přes 6 000 kg), turecký TAI Aksungur (3 300 kg) nebo Bayraktar Akıncı (5 500 kg).
Největší výhodou takto koncipovaných dronů je velká vytrvalost. Dnes není výjimkou 24 hodin, ale s omezenou výzbrojí a přídavnými nádržemi je možné dosahovat dvojnásobku. To daleko přesahuje fyzické možnosti pilotů klasických letounů. Proto jsou UCAV ideální pro únavné hlídkování nad řídce osídlenými oblastmi, ideálně tam, kde se podařilo vybojovat částečnou nebo absolutní vzdušnou nadvládu.
V opačném případě jsou drony operující ve středních výškách, kvůli své malé rychlosti poměrně zranitelné, jak protiletadlovou palbou, tak nepřátelským stíhacím letectvem. Řešením jsou UCAV s velkým dostupem, protože útoky na vysoko letící cíle nejsou tak triviální záležitostí. Zvláště, pokud UCAV nese i protiletadlové řízené střely, pro vlastní obranu.
Proto se několik zemí pokouší o vývoj výkonnějších UCAV, s charakteristikami stealth, poháněných proudovými motory. Předpokládá se skokový nárůst letové rychlosti do těsně podzvukových oblastí. Na druhou stranu se větší „žravost“ proudového motoru podepisuje na vytrvalosti, ale výhodou je rychlost dosažení operační oblasti a výrazně vyšší pravděpodobnost přežití.
Většina projektů, jako čínský Hongdu GJ-11 Sharp Sword, turecký Bayraktar Kızılelma, indický DRDO Ghatak, výše zmiňovaný Dassault nEUROn nebo ruský S-70 Ochotnik je ve fázi prototypů, zatím s nejistým výsledkem. Některé jsou jen na papíře nebo ve fázi maket, například čínský CaiHong CH-7. Asi nejdále se v této kategorii dostal americký MQ-20 Avenger, který prošel kompletními testy. Nicméně, podle USAF není posun v pravděpodobnosti přežití proti MQ-9 tak zásadní, aby ospravedlnil výrazně vyšší cenu, takže zatím k nákupu MQ-20 nedošlo.
Nasazení bojových dronů
UCAV se ze své podstaty používají primárně na ničení cílů, jejichž pohyb je těžko předvídatelný a zásah jinými prostředky není možný. Typická je likvidace různých teroristů, kombatantů nebo příslušníků extrémistických skupin. První takový útok provedl 7. října 2001 v oblasti Kandaháru MQ-1 Predator patřící CIA. Cílem byl jeden z vysokých velitelů Tálibánu Mullah Mohammed Omar. Uvádí se, že jen do poloviny roku 2015 Spojené státy zlikvidovaly, ve válce proti terorizmu, přes 6 000 lidí.Ve všech případech šlo o útoky jednotlivých UCAV.
Druhou možností je podpora vlastních pozemních sil. V tomto ohledu byl přelomem rok 2020, kdy Turecko nasadilo UCAV hromadně během útoku na pozice syrských sil. UCAV poskytovaly palebnou podporu pozemním jednotkám, vyhledávaly pozice nepřátelského dělostřelectva a napadaly je. Dalším rozsáhlým nasazením UCAV byl arménsko-ázerbajdžánský konflikt o Náhorní Karabach. Ázerbajdžánu pomohlo k vítězství především rozsáhlé nasazení tureckých dronů Bayraktar TB2.
Zatím nejrozsáhlejším nasazením UCAV je rusko-ukrajinská válka. Ukrajinci používají převážně turecké UCAV Bayraktar TB2. Přesný počet nasazených strojů není znám, odhaduje se na minimálně 95 kusů. Ztraceno bylo 24 strojů. Jejich nejcennějšími úlovky byly PL systémy 9K331 Tor, vlak s palivem, vrtulník Mi-8 na zemi nebo hlídkové čluny KS-701 a Raptor. Rusové používají vlastní UCAV Kronshtadt Orion s protitankovými řízenými střelami komplexu 9K121 Vichr.
Podobného rozmachu dosáhly „sebevražedné drony“, které ve velkém nasazují Ukrajinci bránící se ruské invazi a naposledy Íránci při svém útoku proti Izraeli. Těm se budeme věnovat v příštím díle.
