Předem se omlouvám laskavému čtenáři, který už nechce číst další výplod autorovy či autorčiny mysli na téma zpoplatňování internetů a závislosti na digitálních technologiích. Těch sov do Athén a dříví do lesa už jsme nanosili opravdu velké hromady, navíc aktuálně všemi těmi internety probublávají následné otřesy po oznámeném měsíčním předplatném českého seznamu doprovozeném jednoduchým komentářem, že éra bezplatného internetu skončila.
Idealistický internet pomalu mizí
Je to tak, éra bezplatného internetu skončila. Opravdu. Ostatně jak píše Ivo Lukačovič:
„Smirme se prosim s tim, ze Internet zadarmo, tak jak jsme jej znali driv konci. Blizi se konec cookies tretich stran, necilena reklama nikomu naklady na provoz nezaplati a povinne prihlaseni, ci paywall bude naprosto beznym standartem. “
Zatím můžeme mnohé služby užívat zadarmo, resp. „zadarmo“. Ať už za ně platíme v korunách, dolarech či osobních datech, ta třetí možnost často stále existuje. Většina zpravodajských webů už však alespoň část textů schovala za předplatné a paywall. Jak správně poukazuje Ivo Lukačovič, „nejvíce na tom budou profitovat podvodné, extremistické, propagandistické či dezinformační weby“, neb ty jsou často placeny vlastní motivací šířit své evangelium, případně z peněz odjinud. Ty si mohou dovolit nepřežívat díky reklamním systémům či paywallům. Ostatně často takové weby mají nějaký systém à la „přispějte nám na provoz“, který je na dobrovolné bázi a pokryje potřeby této typické one-man show.
Návyk na předplatné
Poměrně snadno si ale člověk zvykne na to, že díky malé částce placené každý měsíc „někomu“, má k dispozici „něco“. Zejména ty poslední, mladší generace už si tak nějak zvykly na levná měsíční předplatná. Tu Netflix, tu Spotify. Protože 15 GB místa už není to, co bývalo před dekádou, mnozí si platí i cloudový diskový prostor. Tu u Googlu, tu jej mají výhodně či zadarmo od Microsoftu, ale zase v rámci předplatného na Office 365. Kdo fotí, už dávnou u Adobe vlastně nemá jinou možnost. Vždyť i na některých chytrých hodinkách už je k dispozici určitá funkcionalita jako placená, běžci pokud chtějí být na stejných sociálních sítích jako ostatní se všemi svými daty, už také nejspíš tu či onde platí nějaký měsíční bakšiš.
Ono je to všechno ukrutně pohodlné. Já se mladé generaci ani nedivím, že všechna ta předplatná mají, protože ve výsledku rodinného rozpočtu to obvykle nejsou zásadně velké částky v přepočtu na osobu, tedy optikou jedné ceny za jednu službu.
Techničtí neználci
S tím, jak nám vznikají služby, které po uživateli na vstupu chtějí jen platbu a na výstupu mu servírují pod nos vše optimalizované, připravené, nastavené a vyladěné k dokonalosti, začíná se však ztrácet prostá technická zdatnost. Zatímco mladou generaci před 20 lety nikdo nemusel učit, co je to MP3 či DivX, byla plně motivována se v tom sama vyznat, aby se dostala k obsahu, dnešní mladou generaci také netřeba učit, jak co udělat na té či oné sociální síti, jak obsloužit ChatGPT, motivováni jsou neméně silně jako my tehdy. Zatím však už nemají často základní technické dovednosti ani se třeba vlastně nikdy nezamýšleli nad tím, proč ještě občas vídáme ikonu pro uložení souboru s takovým zvláštním obrázkem.
Libovolný průměrný klučina před 300 lety, avšak před 100 lety už jen klučina z vesnice si ještě dokázal v případě problémů poradit. Zbudoval si přístřeší v lese, uměl najít jedlé plody či houby, stopovat zvěř, rozdělat oheň a typicky měl u sebe i tu „rybičku“ či „švýcarák“. Průměrný klučina z města už před 100 lety typicky neuměl nic z uvedeného, zato uměl číst jízdní řády, naskočit a vyskočit do/z Křižíkovy tramvaje a tak dále.
Mimochodem Victorinox nově začíná vyrábět svůj švýcarák i bez ostrého nože, asi aby si robátka náhodou nemohla ublížit. Ne ne, to jen rýpám, je to kvůli rostoucímu množství zemí, které nepovolují nošení skrytého nože na veřejnosti), ale i toto je součást onoho úpadku a potenciálního nebezpečí a ne, není to vtip.
Ještě v generaci prarodičů a praprarodičů dnešní náctileté generace bychom našli významné množství lidí schopných vyplít záhon, podojit krávu či nakrmit králíky, aniž by se jim nafouklo bříško. Či toho králíka stáhnout, opéct si brambory na ohni, komunikovat morseovkou. S každou další dílčí generací postupně ale podíl těchto lidí klesal a mohu místopřísažně prohlásit, že v mé třídě na střední škole byl možná 1 člověk schopný nejen na krávě najít vemeno, ale také si poradit s manuální obsluhou tohoto biologického zařízení. Dnes maximálně ti, co pocházejí spíše ze vsi a současně mají nějaké to hospodářské zvířectvo.
Stejně tak klesá i naše individuální schopnost vypěstovat jakékoli potraviny. Nebo vyměnit vodovodní baterii, seřídit jízdní kolo. Postupně ty manuální dovednosti, s nimiž se žil život sic těžším, ale soběstačnějším způsobem, nadále ztrácíme. Popelka ještě prala prádlo v potoku, moje maminka ještě v dětství zažila valchu, ale pak přišel úžasný pomocník, automatická pračka Tatramat a my i naše děti už toto známe jen z muzea (nebo v podobě půdního nálezu). O to méně si ale pak vážíme jednotlivého kousku prádla – oblečení je přeci levné a už se od něj nečeká, že vydrží 20 let, z nichž tu druhou polovinu se tu a tam zalátá nějaká díra. Kdy naposledy jste vzali do ruky dřevěný hřib a zašili díru na ponožce? Kdo by opravoval TV, když to už dnes nejde a navíc nová je výrazně levnější, než by byl čas potřebný pro její domácí opravu?
Ale jak to souvisí s IT? Inu, stejný princip zapomínání či nepředávání informací o fungování na další generace běží dodnes. Co kdysi uměl každý klučina ve vesnici, se dnes učí třicetiletí manažeři na drahých kurzech přežití. Dnešní náctiletí nejsou horší než jsme byli my před 20 – 30 – 40 – 50 lety. Jsou tací, jak je formuje doba a společnost a jsou tací, jací bychom byli my, kdyby nám dnes bylo „-náct“. Někteří lepší, někteří horší, ale v průměru méně schopní než generace před námi. I teď jich je zase o něco víc, těch, kteří nikdy neviděli to či ono.
A tak jako třeba nikdy neviděli člověka dojit krávu, nikdy neviděli dědu udit maso v udírně, nikdy neviděli babičku prát prádlo na valše „s jelenem“, nikdy neviděli vytáčet med, také nikdy neviděli maminku pouštět si hudební album z LP či MC anebo tátu nahrávat film na VHS či spravovat televizor s trafopájejčkou a schématem v ruce. Co filmy, ani třeba nikdy neviděli živé herce v divadelním představení.
V žádném případě netvrdím, že to platí pro 100 % náctiletých, pouze konstatuji, že před 5+ lety bylo v populaci náctiletých více dětí, které věděly, jak vypadá VHS kazeta (a k čemu je), věděly co je to jack a cinch (a kam se připojují a proč). V dnešní generaci náctiletých je daleko větší podíl těch, kteří už prostě vše řeší na smartphonu, sluchátka jsou ta věc dobíjející se v krabičce a fungující bezdrátově, hudba i filmy k nim plují skrze online služby a i to hraní her se odehrává na cloudových platformách. Mají ve svém životě stále méně fyzického a ještě méně toho, kde chápou jednotlivé kroky vedoucí k výsledku. Není to jejich chyba, narodili se prostě do této doby a do této západní bohaté společnosti. Vlastně už pro přenos informací často ani kabel nepoužili, jak je rok dlouhý. Všechno je pro ně krabička, která si povídá s jinými krabičkami bezdrátově.
Dopady na fyzickou kondici
Ostatně to jste věděli, že americká armáda (a i ta naše a řešilo se to už před mnoha lety) má problém sehnat nové vojáky, protože populace je stále více obézní a ostatně i sami vojáci mají problémy s váhou a spánkovým režimem? Už před více než 20 lety dávala Česká televize jakýsi americký film (název si už nevybavím), který mimo jiné tohle reflektoval, když drill instructor mezi prvními větami říkal kadetům, že už nebudou mít svůj pokojíček s Playstationem, ale získají druhy v boji, na které se budou moci vždy spolehnout. Opravdová přátelství. Nyní o více než 20 let později i tento béčkový TV film lze vnímat jako dobře míněné proroctví. Také jako zprávu o tom, do jakého průšvihu jsme se řítili ještě před příchodem všech těch Googlů, Facebooků, Amazonů, Netflixů, Steamů či Instagramů a TikToků.
Nechci tady moralizovat z nějaké pozice absolventa 20 Ironmanů. Nic takového jsem nikdy nebyl, sám jsem vedl (a trošku stále vedu, byť to postupně lámu pryč) velmi nezdravý životní styl. Ostatně i Petr se tu o tom před více než 10 lety rozepisoval. Jen poukazuji na tuto skutečnost, neb i příčina nárůstu obezity v populaci lze hledat v pokračujícím zpohodlňováním si životů, které je dávno za hranou únosnosti.
Pohodlnost vítězí, kompenzuje však složitost světa
Je velmi pohodlné používat Netflix místo vlastního shánění filmů někde po všech těch „pirátských“ službách a udržování tisíců ripů na vlastních fyzických úložištích. Používání Netflixu apod. však nelze považovat za lenost oproti době předtím. Doby, kdy jsme žonglovali VHSkami, byly prostě jednodušší (a také filmů a seriálů bylo méně). Od té doby ke všem těm běžným životním povinnostem přibyly další desítky „takypovinností“, třeba jako všechno na smartphonu, od sociálních sítí, kdy nám část dne ubere kontakt s lidmi, které jsme dříve vídali jen skrze „koresponďáky“, až po udržování vlastní elektronické identity a komunikace se státní správou v éře stále rostoucí složitosti zákonů, myriád loginů v aplikacích, certifikátů, 2FA ověřování a cojávímčehovšehoještě.
Čím více roste komplexnost života, tím více mozek člověka prahne po klidu a protože se všichni nemůžeme odstěhovat do pastoušky hluboko v šumavských hvozdech (za prvé nechceme, za druhé už ty hvozdy ani neexistují), chytá se přirozeně jakéhokoli stébla, které mu ty desítky až stovky denním dílčích pidiúkonů nějak zautomatizuje či usnadní. Proto si pořizujeme automatické pračky, myčky na nádobí, motorové sekačky na trávu, akušroubovány, digitální fotoaparáty a smartphony, ale třeba také všechny ty online služby. Sice s tím spitzerovsky ztrácíme kus mozku i kus duše, ale je to ten způsob přežití v totálně přesycené moderní společnosti, ke kterému jsme jako západní bohatý lid dospěli.
Utopie svobodného bezplatného internetu skončila
Byly to hezké, poklidné roky. Ale nemohly vydržet věčně. Na západě (kam nás pro dnešek řadím) jsme si po většinu posledních 30 let žili naprosto fenomenálně. Jen kousek za našimi hranicemi ale nikdy nebyl takový klid, ať již v bývalé Jugoslávii, nebo mnoha afrických zemí, Blízkém východě, střední Asii, tam všude bylo naší optikou peklo, avšak příliš vzdálené. Spoléhali jsme na nenarušitelnost našeho řádu a díky tomuto spoléhání jsme povolili finančně drahé otěže a pojistky. Tu jsme aplikovali politiku appeasementu na jistou zemi na Východě, která téhle naší slabosti plně využila. Tu jsme zavedli ničím neopodstatněnou svobodu pohybu, včetně zemí, jimž nelze důvěřovat v ochraně zdraví obyvatelstva, ani co by se za nehet vešlo. Pak přišel SARS-CoV-2 a Ukrajina.
Obě tyto události jsou pro Evropu a západní společnost obecně zcela mezní. Ukázaly v plné síle, jak nejsme na nic připraveni, protože celé 20. století jsme ztráceli a v 21. století nadál ztrácíme historicky děděnou schopnost poradit si. Stali jsme se závislí na technologiích, neschopni postarat se sami o sebe bez sedm dní v týdnu otevřených supermarketů nacpaných potravinami z druhého konce světa, bez elektřiny vyráběné palivovými tyčemi ze zahraničí ve čtvrtbiliónových reaktorech, zato plně závislí na fosilních palivech z potenciálně nestabilních částí světa a počítačových technologií vyráběných v jihovýchodní Asii, co by kamenem dohodil od dvou plně zbrojících nejtvrdších diktatur světa.
Kdysi napsal Ondřej Neff zajímavou knihu pojmenovanou Tma, resp. o pár let později Tma 2.0 (resp. Tma). Myslím, že je nejvyšší čas jej vyzvat, aby napsal Tmu 3.0 a doufat, že i nadále půjde jen o fikci. Naším největším problémem není ani tak malý ostrov pár kilometrů od pevninské Číny, jako spíše stabilita a odolnost evropské páteřní distribuční soustavy, která na jedné straně dostává pohlavky od solárů když svítí, od větrníků když fouká a na straně druhé od rostoucího počtu elektro aut a rychlonabíječek.
V tomto kontextu se může jevit 79korunové předplatné Seznamu a výhledově vyšší předplatné za verzi zcela bez reklam jako velký problém. Ale je to problém prvního světa a navíc problém, který opět jen vychází vstříc naší pohodlnosti a touze mít všechno stále po ruce. Tento trend už je nevratný, džin byl vypuštěn z lahve a placení za internetové služby a stránky bude přibývat. Zejména pokud se Seznamu jeho krok vyplatí. Otázkou však zůstává, jak velkou část výplat jsme ochotni obětovat vlastní pohodlnosti a touze po konzumování obsahu? Kolik vás dnes stojí online služby měsíčně, sečtete-li všechny dílčí platby? Ani já už nemohu říci, že bychom doma byli na nulové částce, a to je co říci.
Tvůrce placeného obsahu jako nepřítel lidstva?
Teprve na konci mi došlo, že zde možná Iva Lukačoviče vykresluji jako reprezentanta těch zlých, vykořisťovatelů, kruté buržoazie, jež utlačuje chudý pracující lid svými paywally a požadavky na předplatné. Opak je pravdou. Ono to dnes už jinak nejde. Mzdy vývojářů, energie, provoz datových center, to vše stále dražší, protože od toho chceme věší rozsah služeb, vyšší kvalitu, přesnost, detailnost. Se Seznam emailem z roku 1998 by dnes nikdo fungovat nechtěl, chyběla by i provázanost na další služby. Proto nabízí všechny ty Googly či Microsofty předplatné a proto jej nyní nabízí i Seznam.
Jako idealistovi, který v internetu viděl vizi, jejíž budoucí obrysy nastiňoval už Lloyd Blankenship v polovině 80. let minulého století, mohu pouze opět zalitovat, že ona doba plně svobodného a bezplatného (krom připojení) internetu je pryč, ale ta doba prostě je pryč. Možná ještě během této dekády se internet velmi promění a my si zvykneme na holou skutečnost, že na těchto malých předplatných nám odčerpávají měsíčně tisíc korun či dva.
Vždyť ono to v éře novin, časopisů a LP desek jiné nebylo. Kdo něco chtěl, musel si to koupit. Pravda, měl za to tehdy fyzický výrobek, dnes jen časově omezený přístup ke službě vyžadující pro zobrazení obsahu další placené zařízení a další službu internetového připojení, ale to je zkrátka proměna doby. Internet, jak jsme jej znali, už skončil a Seznam je další významnou českou službu, která na to změnou své politiky poukazuje. Alespoň zatím stále máme možnost volby, jestli platit v Kč nebo v osobních datech.
Co bude za 10 či 20 let, těžko předjímat. Pouze jedním jsem si jist: pokud se nezmění trajektorie, po které se pohybujeme, naše závislost daná leností z přesycení, bude hlubší. Ale že první dekády bezplatného, svobodného internetu byly jen historickou anomálií, lze jen těžko rozporovat. Samozřejmě, že bezplatné stránky či služby budou žít i nadále, ale bude stále méně lidí, kteří si ještě nepřivykli na pohodlnost placených velkých služeb, podobně jako stále existují lidé bez Netflixu, myčky na nádobí, automatické převodovky či internetu.
